Ozbrojené sexy strážkyně odvedly Kapitána Blázna do jiné cely. Sám ihned poznal, že je to o něco lepší než předchozí ubytování, neb koberec a saténové povlečení vodní postele rozhodně v kobce neměl. Několik mučících nástrojů potažených sametech ho nějak neznervózňovalo, jen se spíš bál, aby nepřišli nějací vojáci. Naštěstí nic takového nenastalo.
Asi po deseti minutách, během kterých zůstal o samotě, se prudce otevřely dveře a do cely vtrhla Gertruda a s ní dalších deset esesaček v kožených spodcích a erotickými hračkami v rukou.
„A ty vole,“ pomyslel si a jediná věta, která z Blázna vypadla byla, „žádný klony mezi váma určitě nebudou.“
„Špínu mezi sebou nesneseme. Teď nám povíš všechno, co chceme vědět,“ odhodila Gertruda svršky a ukázala vyholené nadržené přirození. Poté na nebohého Kapitána všechny skočily a začala taková mrdačka, až se musel Blázen hodně přemáhat, aby nepoznaly, jak moc ho to baví.

Karlos s Urghou se nacházeli v podobných místnostech, akorát tedy nebohá Urgha musela přistoupit na lesbické mučení, které zrovna příliš v oblibě neměla. Ale esesmanky se docela snažily, takže neměla problém jim povědět pár ženských nesmyslů ohledně kabelky, problémů s muži a kadeřnicí, která je píča, protože posledně zkurvila účes.
Karlos se rozkecal o svých vzpomínkách na dětství a službu v armádě, k tomu přidal několik kuchařských receptů pro přípravu kurů domácích a mořských ryb. Docela ho překvapilo, jaký s tím měl úspěch a když ho esesmanky svlékly, tak byly naoplátku překvapené zase ony, protože jim došlo, že mučit takový nástroj bude fakt náročný.

Kokota vynechaly, protože si ho pro sebe vyhradila velitelka věznice. Proto využil chvil klidu a zkontroloval Doktora. Protože mu víc pomoci nemohl, rozhodl se nenápadně porozhlédnout a zkusit najít nějaké léky.
Asi hodinu chodil nerušeně po pevnosti a snažil se uložit do hlavy mapu strategických bodů. Zaregistroval menší zmatek, během kterého viděl několik skupin esesaček mířících k mučírnám, kde byl držen Kapitán s Urghou a Karlosem. Přemýšlel jak jim pomoci, ale nenapadlo ho nic, z čeho by plynul úspěch.
„Snad to můj vůdce přežije,“ pomyslel si a pokračoval v obchůzce.

Až teprve po seskoku z hradby Pongovi došlo, že se předem nepodíval, kam bude skákat. Musel tento malý problém vyřešit během pádu. Provedl několik přemetů kolem dokola a zjistil, že padá podél kolmé skály dolů. Hlavou mu blesklo, jaký je zatracený štěstí, že mu nesebraly nacistický děvky oblek. Přetočil tělo, aby viděl rychle přibližující zemi a roztáhl ruce a nohy. Záhyby obleku začaly nabírat vzduch a rychle se nafoukly do tvaru křídla. Pong elegantním obloukem nabral vítr a nechal se unášet nad vrcholky stromů.
Radost mu nevydržela dlouho, protože nepřehlédl postavy, které skočily ze skály za ním. Nebyly sice vybaveny větrným oblekem, ale řiditelné padáky stačily. Pongovi došlo, že musí přistát a vypořádat se s nimi na pevné zemi. Nasměroval let do údolí a nad řekou plachtil, dokud nenarazil na louku vhodnou pro přistání.

Na jednu takovou natrefil zanedlouho. Nebyla příliš dlouhá a končila hustým křovím, ale nutně potřeboval k zemi. Sklonil hlavu, změnil náklon rukou a zamířil k trávě. Doufal, že v ní nebudou žádné kameny, aby se nerozflákal na sračky. Necelý metr nad povrchem stočil tělo do klubíčka a nechal fyzikální zákony, aby ho dopravily do bezpečí. Kutálel se docela dlouho, rozbil několik krtčích kopečků a zničil pár ptačích hnízd.
Zastavil přesně pod křovím ohraničující konec louky a chvíli musel počkat, aby zastavil točení hlavy. Byl na pevné zemi, byl celý a živý.

Rozhlédl se kolem sebe a spatřil naprosto běžný les, který byl k nerozeznání od lesů pozemských. Taky viděl padáky přistávajících pronásledovatelek, takže neváhal a vyběhl po úzké pěšině podél proudu potoka.
Nepočítal minuty a hodiny, nepočítal přeskočené větve a kamení, nepočítal šlehnutí větví přes oči a nepočítal ani kolikrát řekl slovo kurva. Každopádně místní slunce začalo zapadat a Pong usoudil, že je čas najít vhodné místo k přespání. No a protože byl v lese, rozhlédl se po okolních stromech a hledal nějaký ideálně tvarovaný, ve kterém by postavil noční lože Opičího krále. Jedno z umění, které poznal během tréningu v Šaolinském klášteře. Přežití v divoké přírodě bylo jeho oblíbené cvičení, protože v něm vynikal.
Když našel požadovaný strom, vylezl vysoko do koruny, ve kterém začal z větví splétat hnízdo. Poslední světelné paprsky využil k zahlazení veškerých vlastních stop a po západu ulehl. Milosrdné větve pohltily jeho tělo a zanedlouho i mysl usnula s poslední ptačí ukolébavkou.

Ponga v noci probudilo jakési podezřelé šustění, které jeho podvědomí vyhodnotilo tak, že do lesa rozhodně nepatří. Rychle se otočil na břicho, přiložil oči k průzoru dolů a meditací snížil tlukot vlastního srdce, aby jeho rytmus připomínal nočního tvora. Tlumeně dýchal a dalším kungfu trikem rozšířil zorničky do maxima, aby zachytil zbytky světla.
Černobílé vidění trénovaného zabijáka zaregistrovalo pomalý pohyb mezi stromy. Pozoroval četu minimálně deseti lidí, kteří se plížili nočním lesem. Podle pohybů hlav Pong usoudil, že mají nasazené noční vidění. Přestal dýchat a čekal, dokud neprojdou pod jeho postelí.
Jenže neprošli a místo toho začali chystat nocleh.

„Kurva, to se posrali,“ proběhlo Pongovi hlavou asi po půlhodině, kdy musel opatrně natáhnout vzduch do plic, aby se ani lístek nepohnul. Ve světle hořícího ohně rozeznal esesmanky a podle hovoru poznal, že jsou pěkně nasraný.
„Hildegardo, já bych raději mučila a znásilňovala toho Blázna. Je mi hrozně sympatickej.“
„Brunhildo, to mě by se zamlouvalo zneužít Karlose, ty jeho černý voči, ty mě nutěj přemýšlet nad spoustou násilí.“
„Holky, já bych nejradši celej tejden měla pro sebe toho mongola, kterýho honíme po lese. Z něj testosteron teče všema pórama.“
„Giselo, ty seš úchylná,“ řekly předchozí dva hlasy skoro současně. Pongovi na čele vyrašilo několik kapek.
„A do piče,“ proběhla mu hlavou druhá myšlenka toho večera.

Esesačky se rozdělily. Několik jich šlo na hlídku, jedna zůstala hlídat oheň a zbytek ulehl v kruhu.
„Tohle bude dlouhá noc,“ pochopil Pong situaci a zavřel zase na chvíli oči. Neusnul úplně, protože instinkty mu to nedovolily.

Z polospánku Ponga vytrhlo kokrhání tibetského kohouta. Bdělé podvědomí rychle zpracovalo informaci, že není možné, aby tady slyšel tento velmi vzácný kur a vyslalo zprávu do vyšších sfér vědomí. Číňan otevřel oči. Odhadl místo, odkud zvuk přišel a dlouze ho pozoroval.
Nejdřív si myslel, že se mu všechno jenom zdálo, ale podle dění pod sebou pochopil, že tomu tak není. Mezi esesmankami vládl stres a velitelka tiše rozkazovala, kde mají zaujmout pozice. Zklidnil mysl a zaposlouchal do rozhovoru.
„Velitelko, takhle blízko partyzáni dlouho nebyli.“
„Výzvědný služby nehlásily pohyby v údolí, jak by se sem dostali?“
„Tak kde ty holky sou?“