Pong se musel v duchu smát, ale ovládl emoce a pozoroval tmavý stín, který přebíhal mezi stromy. Stín právě tiše zabil jednu ze stráží.
„Dobře von,“ pomyslel si a vyčkával. Vražedný stín nebyl sám. Doprovázeli ho další dva bojovníci, kteří přicházeli z druhé strany. Velmi tiše sprovodili ze světa několik strážkyň a Pong musel uznat, že sou fakt dobrý. Měl však jasno v tom, že do tohoto se vměšovat nebude.
Bitka, která probíhala pod jeho očima, byla zábavná. Vůbec se nenudil a velmi oceňoval triky, kterými muži v černém likvidovali esesmanky. Měl rád starou dobrou ruční práci, protože tak lze poznat nejlepší z nejlepších. Lámaní krčních páteří, drcení hrtanů, borcení průdušnic, doteky smrti, či jen obyčejné lámání žeber bylo prováděno velmi pečlivým a účinným způsobem. Ani jeden úder nepadl vedle.
Do půl hodiny bylo hotovo. Ve jemném světle svítání Pong viděl třináct mrtvých esesaček a tři muže v černém, kteří svazovali velitelku. Jeden z černých zvedl hlavu a mrkl vzhůru. Byl černý jako černoch.
„A ty vole,“ došlo Pongovi, že o něm celou dobu ví. Bojovníci na něj však nečekali a zmizeli v lese. Slezl ze stromu a naslouchal zvukům. Ujistil se, že je sám a začal pátrat po stopách. Hledání zabralo nějaký čas, protože černí muži po sobě účinně zametli stopy. Musel se hodně soustředit, ale nakonec naladil mysl na mentální frekvenci přírody a ta mu tajemství cesty odhalila.
Stromy roztáhly větve a otevřely před Pongem průchod, do něhož vstoupil.

Putoval po lesní stezce celý den bez odpočinku, aby v pozdním odpoledni dorazil do staré opuštěné vesnice s rozpadajícími domy a neudržovanými zahradami. Procházel mezi ruinami a přemýšlel, jaké neštěstí sídlo zničilo. Vlezl do jedné ze zničených chatrčí a vstoupil na špinavý koberec. V tu chvíli se pod ním otevřela podlaha a pohltila ho tma.
Pong otevřel oči a v mihotavém světle primitivních žárovek zjistil, že je v malé cele, která byla aspoň čistá a uklizená. Šel se vychcat a z ventilátoru ucítil lehounký odérek, který mu byl velmi povědomý.
„Mám asi halucinace,“ pomyslel si a pořádně odlehčil močovému měchýři.
Krátce nato kdosi otevřel dveře, do cely vstoupilo další světlo a černoch.
„Jmenuji se Chajim a odvedu tě k našemu rabínovi. Chce s tebou mluvit,“ promluvil.
„Ééééh…?“ zmohl se jen Pong a něčemu úplně nerozuměl, ale neodporoval a šel za čenochem. V chodbě potkávali mnoho černochů s pejzy, všude samé sedmiramenné svícny a olivové ratolesti.
„Kdyby tě to zajímalo, jsme pod zemí a nebojíme se, že bys utekl nebo si nás zkusil pozabíjet. Někoho by si možná dostal, ale sám si nás viděl ze stromu, jak sme dobrý.“
Pong pozvedl hlavu a pohleděl Chajimovi přímo do očí. Viděl ty samé, které ho pozorovaly, když ležel v opičím loži.
„Sledujeme tě už od chvíle, kdy jsi roztáhl křídla a přistál. Ty nacistický sexy děvky to nevěděj, ale máme už oči skoro všude. Teda hlavně kamery, ale to nevadí,“ řekl Chajim.
„Znáš kamery, ne?“ ujistil se ještě.
Pong pokývl a mlčel. Černý průvodce jej dovedl do velké haly, ve které Pong poznal synagogu. Interiér byl velmi zdobný a bylo vidět, že stavitel zlatem rozhodně nešetřil.
Starý černý bělovlasý rabín je již očekával. Byl obklopen dalšími starými černými židy a několika muži, jimž ve tváři šly rozpoznat eskymácké rysy.
„Rabi Moše, přivedl jsem uprchlíka z kamenné hory,“ předstoupil Chajim s Pongem.
„Tak to jsi ty, po mnoha generacích první uprchlík z nacistický ženský věznice,“ pomalým vážným hlasem promluvil rabín Moše.
„Mohl bych být,“ odpověděl Pong.
„Jaké to tam je? Četl jsem starých svitcích neuvěřitelné historky.“
„Rabíne,“ nadechl se Pong, „strašný. Co po mě chcete? Mám tam přátele a svýho Šéfa, pro kterýho se musím vrátit.“
„Čekali jsme desítky let na někoho, jako jsi ty. My jsme totiž partyzáni,“ vážně prohlásil Moše.
„Partyzáni čeho…?“ nechápal Pong.
„Protinacistickýho odboje. Už stovky let my židé vedeme válku s Tisíciletou říší, která se nás snaží vyhladit a prohnat komínem.“
„Počkejte, vy černoši a támhleti eskymáci ste jako židi a vedete partyzánskou válku proti náckům?“ snažil si Pong v hlavě srovnat myšlenky.
„No jasně, oni jsou ztracený kmen, který se k nám přidal po začátku války,“ vysvětloval Moše a jeho poradci kývali vážně hlavami. Jejich k zemi dlouhé pejzy přesouvaly bordel na podlaze a Pong stále přemýšlel.
„Co teda po mě chcete?“
„Abyste nám pomohl obsadit věznici a zajmout Hauptsturmführer Gertrudu von Obersalzberg,“ řekl Moše.
„A při práci si už tři naše vojáky viděl,“ dodal.
Pong uznal, že na tom plánu něco bude.
„Dobře, ale půjdeme si někam sednout, sežereme nějaký jídlo a vychlastáme nějakej chlast. Znáte aspoň chlast?“
Moše chvíli přemýšlel a souhlasil.

Seděli v příjemné luxusní židovské restauraci a Moše objednal nějaká tradiční židovská košer jídla a židovské košer pivo s košer kořalkou.
Pong byl konečně aspoň v nějaký náladě. To bylo vidět tak, že konečně začal přemýšlet rychle a řešit s rabínem plán. Dozvěděl se, že vymyšlení strategie bude na něm a Moše jen dodá padesát nejlepších bojovníků.
„No, jestli ty vole Moše budou tak dobrý jako tady Chajim, tak všechno bude v cajku.“
A v tu chvíli Pong ucítil vůni, kterou již cítil a nyní byla tak charakteristická, že bylo jasný jak nebe, o co tady kráčí.
„Hovno, hovno, hovno,“ řekl třikrát po sobě, když nějaký černý žid v dlouhé bílé sutaně před rabína položil tál s asi pěti gramy charakteristického prášku.
„Vážený rabíne, tady je připravená další dávka našeho siláckého prášku,“ řekl příchozí. Pong sklonil hlavu a nabral špetičku na nehet.
„Víte vy co to je?“ zeptal se.
„Víme, prášek po kterým mají naši bojovníci větší sílu a bystřejší smysly.“
„To věřím, je to relativně čistý, ale s tím se dá něco udělat. Máte toho víc?“ pokračoval Pong ve vyptávání.
„Ne jenom tohle, spotřeboval jsem celou várku brouků.“
„Cože?“ lekl se Pong.
„Vyrábíme to z brouků, který tady žijou. Ale trvá minimálně tři měsíce, než vychováme dostatečný množství, abysme vyrobili aspoň tohle množství,“ vložil se do rozhovoru Moše.
„Vy to vyrábíte z brouků?“ pořád byl Pong v údivu.
„Jo, brouci tu žijí od nepaměti a naši předci je užívali během rituálů před lovem či bitvou. Netrpěli pak únavou, akorát se strašně večer zeblili, protože brouky pijete rozmixovaný na kaši a chutnaj fakt odporně.“
„Aha,“ kývl Pong hlavou.
„No a můj předchůdce vynalezl způsob jak z těch brouků izolovat aktivní látku. A to je tohle. My tomu říkáme ‚led‘ a je to fakt super. Stará to miluje.“
„Tomu taky věřím, že stará šuká jak parní mašina. Já tomuhle zase říkám zkurvenej perník a rovnou vám ho zabavuju,“ řekl Pong a udělal si řádnou lochnu.