Byla noc a bojová jednotka stavěla tábor. Pong s velícím stáli na louce, kde začal jeho útěk a nočním viděním pozorovali strmé úbočí hory.
„Musíme se dostat až támhle k tomu převisu, jak končí kolmá stěna. Podle Wilhelminy by tam měly ústit starý odpadní kanály.“
„Tak Wilhelmina se jmenuje,“ pokynul hlavou velitel.
„Jo, menuje. Rozděl hlídky, já ji du ještě jednou pro jistotu vyslechnout,“ řekl Pong a odešel do svého stanu.

Ráno pršelo a les byl skrytý v mlžném oparu.
„Ideální čas pro přepadovou akci,“ zhodnotil Pong strategickou situaci a otočil se k černému veliteli židovských partyzánů.
„Uděláme krátkou poradičku a po ní vyrazíme. Svolej jednotku k nástupu.“
„Rozkaz Pongu! A mimochodem, dostal si z ní ještě něco?“ odpověděl velící.
„Naprosto všechno,“ byla vysmátá odpověď.
Wilhelmina vyšla ze stanu a měla dost práce s pohybem. Opírala se o dvě dřevěné hole a v očích měla naprostou prázdnotu.
„Ta je solidně vyřízená, vážně myslíte, že zvládne šplhat po skále?“ promluvil kdosi.
„Bude muset,“ řekl stručně Pong.

Nezpozorováni doplazili poslední tři kilometry k patě hory. Vysoká mokrá tráva všechny zmáčela až na kůži a některým partyzánům se udělal vlk, což velmi nelibě nesli.
„Vážení, nějakej vlk bude sranda oproti tomu, co nás teďka čeká. Támhle nahoru musíme vyšplhat,“ řekl Pong a ukázal rukou vzhůru.
„No ty vole, z dálky to vypadalo mnohem snažší, vždyť je ta skála vlhká a porostlá mechem,“ zamyslel se partyzánský velitel.
„To vždycky, půjdu první a za mnou Wilma. Zabezpečím trasu a zbytek se bude jistit provazem,“ chystal Pong lano a pytlík se skobami.

„Wilmo, počkáš až udělám dvě skoby a pak půjdeš za mnou,“ řekl Pong a vyskočil zhruba asi do dvou a půl metru. Prstem levé ruky zachytil drobný skalní výstupek a druhou zavrtal první skobu. Zavedl lano a opičím skokem vyskočil k dalšímu úchytu. Takhle pokračoval bez odpočinku několik dalších hodin, dokud nevylezl k malé římse, kde mu došlo lano.
„Snad se sem všichni vejdem,“ pomyslel si a koukal dolu na šplhající Wilhelminu a partyzány.
Bylo to těsný, ale vešli se do jednoho. Sice stáli natěsnaní jeden na druhého a ty u kraje museli přidržovat ti u skály.
„Musíme vytáhnout lano, abysme ho mohli použít dál,“ promluvil Pong a zatáhl za lano.
„To asi nepůjde,“ odpověděl muž, který vyšplhal jako poslední.
„Proč?“ zeptal se kdosi.
„Protože bych se musel, ty vole, pustit a spadnul bych dolů na zem,“ zamručel partyzán.
„Tak ho obětujeme, abychom mohli žít,“ řekl někdo jiný.
„Si se posral,“ protestoval visící muž.
„Helejte, nějak se dohodněte, já jdu napřed a nasázím vám skoby do zdi. Až se to tady uvolní, tak to lano někdo kurva vemte, jestli ste takový srabi. Wilmo, ty si počkej nebo ukaž koule a dáme závod ve volným lezení,“ otráveně zakroutil hlavou Pong, protože nechtěl řešit partyzánský problémy.
„Nejsme žádní srabi,“ protestoval velitel.
Jenže to už bylo Pongovi ukradený, protože vyskočil na skalní úchyt a pokračoval v dalším lezení. Wilhelmina dlouho nelenila a šla za ním.
„Přeci se nenecháme zahanbit nějakou zkurvenou esesačkou,“ řekl nekompromisně partyzánský velící a nenechal se rozhodně zahanbit.

Vzdálený pozorovatel rabína Mošeho dalekohledem sledoval postup lidských pavouků. Viděl, že Pong vylezl k ústí odpadní trubky a začíná pilovat mříže. Viděl několik padajících těl, která se neudržela a v tichosti letěla podél skalní stěny k zemi.

„Tak jaký to bylo?“ smál se Pong, když pomáhal Wilhelmině přes okraj.
„K posrání,“ odpověděla a s úlevou pohlédla dolů. Pozorovala černé stíny, kterak pomalu postupují vzhůru a viděla dvě postavy, jenž bez křiku spadly k zemi.
„Máme nějaký ztráty, ale sem rád, že vzali koule do hrsti a vysrali se na lano. Víc adrenalinu, nemyslíš?“ suše řekl smějící Pong.
„Tohle bylo největší dobrodružství mýho života,“ přelezl okraj k smrti vyčerpaný velitel židovských odbojářů.
„Tomu věřím, ale máte nějaký ztráty na životech,“ pověděl Pong.
„Se nedá nic dělat, aspoň že neřvali a neprozradili nás.“
„Jo, ukázali fakt velký koule,“ pochválil ho Pong a v hlavě řešil otázku, jestli si nemá dát lajnu. Ale zamítl tuto variantu, protože věděl, že Urgha bude asi pěkně v prdeli.
Počkal, dokud nevylezl zbytek jednotky a pak vlezli do páchnoucí díry vyrubaný ve skále.

Zapálil louč a doufal, že nevybuchne metan. Mihotající světlo odhalovalo špinavé a slizem pokryté stěny. Ze stropu visely krápníky z usazenýho odpadu a v prohloubeném korytu tekl tenký proud splašků. Staří stavitelé byli chytří a podél koryta vytesali chodník, který nesl stopy záplav.
„Hroznej humus. Dejte pozor, ať neuklouznete a nespadnete do těch sraček. Už takhle budem smrdět, že nás ucejtěj na hony předem,“ řekl Pong a pomalu postupoval vpřed. Museli jít sklonění, protože výše jednoho a půl metru skutečně nepostačovala k pohodlné chůzi.

V pomalu stoupajícím tunelu začal foukat vánek, který zesiloval. Za chvíli začalo silné hučení a Pong stihl jen zakřičet, ať se všichni něčeho chytnou. Pak se s hukotem přivalila smrdutá tekutá hmota, která obsahovala hodně divných věcí od výkalů až po kusy lidských těl. Proteklo několik vln zapáchající sračky, než se zase mohli pustit z úchytů.
„Sme všichni?“ zeptal se Pong.
„Veliteli, pár mužů to spláchlo,“ promluvil kdosi ze zadní části.
„Se nedá nic dělat, pokračujem,“ řekl velitel partyzánů a Pong souhlasil.

Překonali převýšení několik desítek metrů, když došli k první odbočce zabezpečené mříží.
„Tudy ne, to vede do sklepa. My musíme ještě o pár pater výš,“ řekla Wilhelmina.
„Dobrá,“ pokrčil rameny Pong.
Pokračovali kanálem dál, míjeli další vedlejší chodby a nakonec prošli pod prvním nádvořím. Jasně rozeznávali kroky, dupot a slyšeli hlasy vydávající rozkazy či vedoucí hovory.
Pong naznačil, že mají být maximálně potichu a zpomalil krok.

Neprozradili svoji přítomnost a zastavili u dřevěných dveří z tvrdých fošen.
„Vstup do skladu potravin, musíme být opatrní, ty dveře nikdo dlouho neotvíral,“ řekla Wilhelmina a zkusila zabrat za velké madlo. Bylo shnilé a úspěšně ho urvala.
„Máme problém,“ koukala na zbytek dřevěné tyče.
„Zkusíme nástroje,“ promluvil jeden z partyzánů a vytáhl nůž. Další se k němu přidal a začali čistit spáru mezi dveřmi a futrem.
Jiný vytáhl olejničku, pořádně promazal panty a nalil pár mililitrů oleje do klíčové dírky.
„Šikovný, co?“ dmul se pýchou velící a pozoroval Ponga.
„To jo, hlavně aby to k něčemu bylo,“ řekl suše a počítal s tím, že v nejhorším dveře rozštípají.
Každopádně odbojáři úspěšně vyškrábali veškerou špínu a potichu otevřeli.