1 2 3 4 5 6 7 8

„Pan Jednooký přichází,“ ozvala se stráž u dveří.
„Nechť laskavě vstoupí,“ řekl hlas starého známého bělovlasého muže.
„Nejvyšší představený, nepřináším nejlepší novinky.“
„Co se posralo, Jednooký?“
„Kapitán Blázen zemřel.“
„A ty tomu věříš?“ zeptal se představený a mnul svůj vous.
„Nejvyšší představený, víte stejně dobře jako já, že realita není nikdy takovou, jakou se zdá být. Otázka však je, co dál s jeho posádkou? Pomůžeme jim?“
„Jednooký, tento problém si musí vyřešit sami. Vstoupit do příběhu v tomto okamžiku by se nám nemuselo vyplatit z hlediska budoucí budoucnosti.“
„Takže budeme čekat?“
„Ano, ale to neznamená, že budeme zahálet. Chystám se pokusit o spojení s Matkopíchačem.“
„Představený, myslíte, že je to dobrej nápad?“
„Není, ale chci se o to pokusit,“ odpověděl Nejvyšší představený, pojedl pár hub a zavřel oči.

Nejdřív se zdálo, že se jen starý muž řádně sjel, ale pak zvrátil oči v sloup a začal chrčet. Jednooký se pokusil zasáhnout, ale Nejvyšší pozvedl ruku a naznačil, že se má držet zpět. Spojení zůstalo nepřerušené, ale bylo vidět, že představeného vyčerpává. Svalil se na podlahu a trhal sebou jako v epileptickém záchvatu.

Jednooký přinesl židli a malý stolek, z ledničky vytáhl sklenici s hulením, láhev rumu a udělal si pohodičku. Nebylo kam spěchat.

Vypil asi půlku láhve, když se Nejvyšší přestal hýbat. Jednooký vstal a šel se podívat. Viděl, že představený žije a celkem pravidelně dýchá, akorát se pochcal a posral, tak se zase vrátil zpět na místo a pokračoval v pití rumu a hulení trávy.

„Ty vole,“ otevřel oči Nejvyšší představený, když měl Jednooký láhev vypitou.
„Jste v pořádku?“
„Jsem, ale je to v prdeli. Matkopíchač se mi ubránil a nedovolil mi proniknout do vědomí. Je hrozně silný, silnější než sem původně myslel.“
„Co budeme dělat?“
„Doufat, že Pong najde cestu a neposere se jako já,“ odpověděl Nejvyšší a rychle zmizel, aby se převlékl do čistého.

„Pongu, byl to dobrý nápad jet v převlečení do Číny?“ zeptal se Kokot maskovaný za čínského obchodníka.
„Kokote, nebyl, ale nemám jinou možnost, protože jenom mniši v Šaolinským chrámu mi můžou pomoci,“ odpověděl Pong.
„Vždyť se tam nemůžeš vrátit.“
„Nemůžu, ale musím je přesvědčit, že jde o něco víc. Musí mi nahlédnout do mysli.“
„Cože? To někdo z lidí umí?“
„Budeš se divit, ale v Šaolinu to umí. Pojď, brzo dorazíme na místo.“

Slunce zapadalo za stromy, když zastavili na úpatí hory, do které bylo vysekáno úzké a strmé schodiště bez zábradlí.
„1337 schodů. První zkouška,“ řekl Pong a začal stoupat nahoru po schodišti.

Během výstupu kolem nich proletělo pár lidských těl, která je málem srazila ze stěny.
„První zkouška, buďto vylezeš k bráně nebo ne,“ řekl suše Pong a pokračoval ve zdolávání schodů.

Ocitli se na nevelkém skalním výstupku s kamennou lavicí a stolem.
„Kokote posaď se a nelekni. Teď se dopustím menšího podvodu, protože mám protekci,“ přikázal Pong a šel zazvonit. Stiskl tlačítko a ozval se ďábelský řev. Kamenné dveře se s rachotem rozestoupily a ven vyvalil prach. Řev se ozval podruhé.

„To sem já, Pong! Ty vole, nedělej scény.“
„Pongůůůůů, ty zmrdééé,“ odpověděl hrubý ďábelský řev. Něco si odfouklo a otvoru se vyvalil zbytek bordelu.
„Kokote, to je můj kámoš Kakodémon. Hlídač vstupu do pekla, jak se mu tady přezdívá.“
„Pongu, kurva jak se máš? Neviděl sem tě od tý doby, kdy tě odsud vyrazili,“ řekl teď už normálním hlasem Kakodémon, velká létající červená koule čehosi s velkou zubatou tlamou.
„Těch večírků, co sme spolu zažili, že jo,“ svítily Pongovy oči.
„No ty vole. Dneska to udělám velký, svolám starý kámoše a roztočíme to tak, jak to ještě nikdy zdi tohodle posranýho chrámu neviděly.“
„Aby vás nevyhodili, pane Kakodémone,“ opatrně prohlásil Kokot.
„Neboj, nevyhodí. Mě bohužel vyhodit nemůžou a já nemůžu dát výpověď, ty vole,“ řekl smutně Kakodémon a plácl svojí malou ručkou Kokota přes záda.
„Člověče, co ty seš zač? Duníš nějak plechově,“ dodal.

„Hele, ty vole, všechno si povíme večer, ale teď musím za Mistry, protože mám problém. Potřebuju, aby se mi podívali do hlavy a pomohli mi zjistit, kde je Kapitán Blázen.“
„Ty vole, vohnouti tě fakt rádi uvidí. Furt na tebe mají pifku a nepřej si vědět, co se stane, až se jim dostaneš do pařátů. Otevřou 38 komnatu, ty vole.“
„Já vím, že nejsem svatej a příkladnej mnich, ale ty vole, tady jde o budoucnost světa, vesmíru a tedy i tvoji, jejich a tak vůbec.“
„Máš na to nějaký důkazy?“
„Jo, stačí se mi podívat do hlavy.“
„Hm, ty vole, to je tak blbý, že by to mohla bejt pravda a vohnouti ti uvěří,“ zadumal se Kakodémon a chvíli přemýšlel.

„Máš perník?“ zeptal se Ponga.
„Mám, K-démone,“ odpověděl Pong a vytáhl s lišáckým úsměvem pytlík s krystaly.
Kakodémonova ručka se natáhla a nechala si vyklepat několik krystalků, které nasypal mezi zuby.
„Dobrej matroš, pojďte za mnou, ukecáme další strážce, aby vám odpustili druhou a třetí zkoušku.
„Co je druhá zkouška?“ zeptal se Kokot.
„Nechat si vykouřit od Růžovýho Pikodémona,“ zasmál se K-démon.

Tunelem s pekelnou výzdobou stěn došli do pečlivě střižené zahrady s růžovým altánem, ve kterém bylo veliké růžové letiště.
„Nazdar Kako,“ ozval se měkký ženský hlas. Zpoza altánu se objevilo růžové stvoření s růžovými nožičkami, divným tělem, ručičkami a velkými ústy.
„P-démone, potřebuju pomoc. Tady Pong chce mluvit s Mistry.“
„Pong, Pong. Já si tě dobře pomatuju, ty malej zmrde, nikdy sis nenechal vykouřit.“
„Nejseš můj typ, ty stará buzno,“ s lehkým úsměvem odpověděl Pong.
„Vidím, že máš piko. C-démon bude rád. Dneska večer zapaříme, žejo?“ zeptal se P-démon.
„Jasně, ale až promluvím s Mistry,“ odpověděl Pong.
„Já mu zavolám,“ řekl P-démon a vzal ze stolku altánu růžový telefon.

„C-démone, hádej koho tu mám,“ začal P-démon mluvit do telefonu.
„Ty vole, nedělej si prdel, jak to víš?“
„Jak se na nás díváš?“
Nastalo kratší ticho, než P-démon pokračoval.
„Neříkej mi, že si zase honíš v křoví, ty dobytku jeden. Já sem ti říkal, že můžeš kdykoliv přijít a vykouřit mi.“

Nedaleké křoví se rozhrnulo a vylezla mohutná postava opáleného svalnatého muže s raketometem místo jedné ruky a mohutným břišním pekáčem do ruda vybarvených svalů.
„Třetí zkouška?“ zeptal se Kokot.
„Jo, vyhoň mi,“ odpověděl pisklavým hlasem C-démon.
„Nikdy,“ řekl stručně Kokot a poodstoupil.

„Pongu, ty zmrde, víš že mi dlužíš ještě nějaký prachy,“ obrátil se C-démon k Pongovi.
„Vím a dnes večer to srovnáme. Víš, že jsem tenkrát odešel dost ve spěchu.“
„Dost ve spěchu, co tě teda přivádí?“
„Potřebuju mluvit s Mistry.“
„Si jako myslíš, že s tebou budou chtít mluvit, jo?“ zasmál se C-démon.
„Jde o budoucnost samotný existence, chci se jim vydat a nechat je samotné rozhodnout.“
„To je docela odvážný rozhodnutí, kamaráde,“ dumal C-démon.

1 2 3 4 5 6 7 8