Vesmírní dýleři - 5. Titan
Uběhlo pár dnů a při jedné snídani se Kapitán Blázen zeptal Franka.
„Franku, jak to vypadá s vysílačkou?“
„Kakapitáne, vvčera jsesem dodokončil opopravu. Nenejvěvětší ssraní bybylo ss aanténím kakabelem. Toto sesem sese mamálem poposral. Jeje ččas vyvyzkoušet vyvysílat,“ koktavým hlasem odpověděl.
„Dobře, Franku. Zvedni prdel a jdeme. Kokote, pojď taky,“ řekl Blázen a zvedl se od stolu.
Došli do velínu, Kokot se usadil v křesle obsluhy vysílačky, Frank vedle něj a Blázen postával za nimi.
„Můj vůdce, uvidíme jestli se nám s Frankem podařilo vysílací systém zprovoznit. Nejvíc času zabralo protáhnout drát anténními kanálky ve skále nad námi. Budeme ale mít skvělý poslech pozemských rozhlasů a možná i spojení s blízkým vesmírem. Dovolil bych si navrhnout místo pokusu o kontakt pozemské stanice, zkusit spojení s retranslační stanicí, která se nachází na optické trase směrem k Polárce. Anténa byla během výstavby zaměřena právě jejím směrem. Je to ale pár stovek let, kdy tam ta stanice byla a jaký je její současný stav skutečně nevím.“
„Proč bychom neměli kontaktovat pozemskou stanici? Rád bych mluvil se Starým přítelem, jestli našel zásilku,“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, z jednoho prostého důvodu. Mohli by nás snadno lokalizovat pomocí triangulace.“
„A myslíš, že když kontaktujeme nějakej satelit někde v hlubokym vesmíru, že nás nebudou moci vysledovat?“ opáčil Blázen.
„Můžou, ale bude jim trvat dlouho než identifikují zdroj vysílání. Stejně si nás ale nevšimnou, protože nejdříve odešlu pouze základní příkazy a počkáme, jestli se retranslační stanice ozve. Pokud ano, vyšlu sekvenci příkazů pro stanici na Titanu a uvidíme zda-li dostaneme odpověď. V televizi nic neříkali o tom, že by Saturn zmizel z vaší oblohy, tak předpokládám, že ještě vytěžen nebyl.“
„To nemůžeš zapnout ten teleport a zkusit se spojit s protistranou?“ zeptala se Blázen.
„Můžu, ale nevrátí mi informace o životní podpoře na stanici, protože pokud existuje, jede v úsporném režimu a pokud je tam čistou náhodou posádka, mohli by nás uvidět v záznamech navázaných spojení,“ odpověděl Kokot.
„Dobře, ty jsi tady specialista přes vesmír, tak dělej jak myslíš,“ odsekl Blázen, nechal ho dělat, co bylo potřeba a začal balit joint.
Kokot s Frankem provedli několik servisních testů, aby prověřili technický stav, jestli někde senzory nediagnostikují chybu a když bylo vše připravené, Kokot připravil první sekvenci k odeslání a zapnul energii do antén. V místnosti lehce problikla světla a na jednom z monitorů se ukázal vyzařovací diagram.
„Můj vůdce, připraven k odeslání,“ řekl Kokot a čekal na povolení.
„Vysílej.“
„Odesláno, teď musíme dvě až tři minuty počkat, zda-li přijde odpověď.
Uplynuly tři minuty a stále žádná odpověď. Blázen pokuřoval, Frank se věnoval diagnostice a studiu technologie. Kokot si mumlal nějaký projev Adolfa Hitlera a neprojevoval žádné známky nervozity.
Po další minutě se Blázen odvážil zeptat.
„Kokote, nějaká změna?“
„Zatím žádná, i když...“ sklonil se Kokot nad terminálem.
„Co i když?“
„Myslím, že něco přišlo, přepnu výstup na monitor,“ řekl Kokot a před nimi na velkém displeji se zobrazila sekvence kódů.
„Co to znamená?“
„Můj vůdce, máme odpověď. Řekl bych, že důvod, proč jsme na odpověď čekali tak dlouho, je v našem protokolu. Tady vidíte, že za ty roky verze komunikačního protokolu značně povýšila. Ještě štěstí, že jsou místní systémy izolovány, protože kdyby nám sem naskákali automatické aktualizace, tak bychom se posrali,“ lehce se pousmál Kokot.
„Jaký aktualizace?“ zeptal se Blázen.
„To je na dlouhý vysvětlování, ale v odpovědi je požadavek o povolení aktualizací. Kdybych je odmáčkl, bůhví co by se nám sem nahrnulo za bordel. Nemůžeme riskovat, že některý nový aktualizace zkolabují na našem značně prehistorickém železe. Navíc by nás mohli najít. Zkusím do jaké míry je ještě podporován náš starý protokol. Nepotřeboval autorizaci, tak bychom se mohli zkusit se Saturnem spojit relativně anonymně,“ řekl Kokot a věnoval se klávesnici.
„Můj vůdce, odesláno. Na odpověď můžeme čekat až hodinu.“
„Okej, až přijde odpověď zavolej mi, půjdu si na chvíli lehnout,“ otočil se Blázen a zamířil k ubikacím.
Asi za padesát minut probudil Blázna Kokotův hlas.
„Přišla odpověď, asi byste sem měl jít, Můj vůdce.“
„Zvedám se a jdu,“ odpověděl Blázen, zvedl se z postele a zamířil zpět do velitelského stanoviště.
Tam už se o něčem přátelsky dohadoval Frank s Kokotem.
„Kakapitáne, uuž jjste tatady,“ zahlásil Frank.
„Co máte?“ zeptal Blázen.
„Můj vůdce, odpověď ze stanice.“
„Co v ní píšou?“
„Nic nepíšou. Odpověděl automat. Ale samé dobré zprávy, navíc fingerprint podpisu naznačuje, že minimálně dva tisíce let nikdo na druhé straně nebyl.“
„A ty dobrý zprávy?“ zvědavě se zeptal Blázen.
„Můj vůdce, podpora života funkční, stačí ji aktivovat, energetický zdroj stále běží.“
„Víc nic, Kokote?“
„Ne, navíc sem se neptal. Čím kratší zpráva, tím líp. Navrhoval bych aktivovat podporu života a pak vyzkoušíme transportér směrem Titan.“
„Kokote, dobře. Ať nás čeká jakejkoliv průser, tento malý krok musíme udělat, protože znamená velký krok pro náš byznys,“ pronesl Blázen a zapálil připraveného jointa.
„Hotovo, za tři čtvrtě hodiny se sejdeme v transportní místnosti. Dovolil bych navrhnout, aby s námi šla Urgha s Pongem. Karlos bude ovládat terminál,“ řekl Kokot a zvedl se z křesla.
Kapitán Blázen dorazil asi s pětiminutovým zpožděním. V transportní místnosti již byla Urgha, Pong a Karlos, kterému dával Kokot nalejvárnu z oblasti dematerializace hmoty a jejího následného složení o několik miliónů kilometrů dále.
„Půjdu první, protože pokud nenaběhne podpora života, nebude mi vadit absence dýchatelné atmosféry. Navíc nevíme, jestli není stanice poškozená. Až se přepravím, zprovozním telekomunikační systém a pošlu zprávu o stavu prostředí. Pokud se něco podělá, snad se mi podaří vrátit zpět, beze mne jste v prdeli,“ vysvětlil svůj plán Kokot a pokračoval v řeči s Karlosem, na kterém bylo vidět, že dostal lekci fyziky, která ještě nebyla úplně pozemskými vědci prozkoumána.
„Karlosi, snad si pochopil aspoň část z toho, co sem ti vysvětlil, protože jestli něco poděláš, poděláš to pořádně. Pamatuj si, celý proces je automatický, nejdřív zmáčkneš červené tlačítko, potom modré a nakonec zelené. Je to celé jasné?“
„Myslim, že jo. Akorát, až se vrátíte, hm, budeš mi muset vysvětlit pár drobností z té Demeterovy rovnice. Ne zcela přesně chápu všechny její proměnné, jak předmět zmizí je mi celkem jasný, ale jak se znova objeví ve stejné podobě na jiném místě, to už mi tak jasný není,“ nahlas přemýšlel Karlos.
„Až se vrátíme, zvědavý tvore. Nyní je před námi cesta do vesmíru. Můj vůdce, jak já se těším, až zase uvidím skutečný svět a ne tuhle díru uprostřed prdele. Nastavuji automatiku a čekejte, až se ozvu. Karlosi nezapomeň, pro nastavení automatiky - červená, modrá, zelená,“ provedl Kokot pár úkonů na panelu a vešel do komory. Dveře se zavřely a uvnitř komory zablesklo jasné bílé světlo.
„A je v prdeli,“ řekl Pong a nahlédl do dveří, ze kterých se po otevření vyvalila pára. Komora byla prázdná.
„Co teď?“ zeptala Urgha a podívala se po ostatních.
„Nic, počkáme,“ řekl Blázen a zapálil joint, který v mezičase ubalil.
