Vesmírní dýleři - 24. Konec počátku konce
Popel a mrtvá těla se hromadila před obránci a pomalu rostla do výše. Podívaná by to z ptačího pohledu byla neskutečně nevídaná, nekonečný proud ošklivých nestvůr mířících k jednomu zářícímu bodu a aby bylo ještě hůře, v dálce se vynořila gigantická monstra velikosti menších činžovních domů. Což ale Blázen a jeho společníci zjistili pozdě odpoledne, kdy se už museli stáhnout k silovému poli chránící paprskometové dělo, jelikož byli pomalu zasypáváni zbytky mrtvých zrůd a stále hůře se jim bránilo útokům směřujících z hory mrtvol dolů.
V tu chvíli se nad hromadou objevilo první ohromné monstrum a boj na krátkou chvíli ustal.
„Sme v prdeli. Kokote teď nebo nikdy,“ řekl Pong a v hlase mu byla cítit znatelná rezignace. Podíval se vyčítavě po Jednookém a ten jenom pokrčil rameny.
„Můj vůdce, brána se prohýbá, ale ještě pár minut to potrvá, než steče a vychladne, abychom mohli přejít.“
„Pičo, jebat, mrdat, tralala,“ zamručel Blázen a znovu spustil palbu. Nikdo si nevšiml, že jediný, kdo nestřílí je pan Jednooký, který si přiložil dlaně k uším, zavřel oči a začal šeptat jakousi mantru.
Ozubený kostěný barák s ostnatým krunýřem se pomalu prohrabával zbytky svých předchůdců. Odhrnula se poslední hromada a Bláznova skupina hleděla do velkých muších očí, které si je prohlížely.
Nastalo znovu ticho, které trvalo a trvalo a trvalo a ještě pořádnou chvíli trvalo, dokud nezačalo být nepříjemné až bolavé, protože nikdo nechtěl cuknout první. Skoro nekonečný filmový záběr střihů z očí do očí, který nakonec přerušil jasný záblesk, jenž obvykle signalizuje nějakou významnou událost.
Všechny oči vzhlédly k obloze, kde se na obláčku vznášel poslední Nejvyšší představený. Nastal bezprecedentní klid, ve kterém bylo slyšet jen několik srdcí a jeden tikající křemíkový krystal.
Ticho přerušil druhý záblesk, během kterého zmizely veškeré stvůry včetně té gigantické, jenž nedostala ani vteřinu navíc, aby se pokusila pochopit, co se vlastně děje.
„Ty vole, tak se mi to podařilo,“ zajásal Jednooký.
„Jo podařilo, ale že ti to trvalo. Sleduju vás celou dobu a nestačím se divit. Proč si ty vole nepožádal o pomoc dřív?“ smál se předchozí představený.
„Já jsem celou dobu myslel, že nám pomůžou tihle dva,“ řekl Jednooký.
„Ne, jejich čas ještě nenastal. Teď už mne nebude potřeba, musím zase o dům dál,“ odpověděl bývalý Nejvyšší představený.
„Moment, já bych se chtěl na něco zeptat, když už ste tady,“ zastavil Blázen ex-představeného, když už začínal mizet.
„Blázne, mám rozpitý pivo a nechci, aby mi zvětralo, promiň ty vole, někdy příště. Ale můžu ti říct, že jsi na začátku konce počátku konce,“ Nejvyšší promnul vous a zmizel v oparu.
„Ty vole, ten mi toho řekl. Co to je za hovadinu, začátek konce počátku konce? Zase další ezosračky, já se z toho fakt už poseru,“ mručel Blázen a hutně potáhl z jointu.
Jednooký raději nereagoval a místo toho se podíval, v jakém stavu je brána. Kov právě změkl a roztekl jak dlouho naložený hermelín.
„Kokote, možná je vhodný čas na malou oslavičku. Nějaký čas ještě potrvá, než kovová louže vychladne a my po ní budeme moci přejít.“
„Výborný nápad, dal bych si orosenýho lahváče,“ ohlásili se skoro současně Kapitáni Blázni.
Do palácové hodovní síně vstoupil posel, přiblížil se ke stolu, poklekl a udeřil čelem do podlahy. Z této pozice promluvil.
„Ó mocný Matkopíchači, přináším dvě špatné zprávy.“
„Co neseš, zmrde?“ temně zamručel Matkopíchač a kolegium se přidalo.
„Ó temní mocní, Blázen a jeho doprovod s tím zrádcem Jednookým prošli hlavní branou.“
„Víme, s tím si poradíme. Jakou druhou zprávu máš?“ temně promluvil Pičín.
„Ó mocní z nejmocnějších, vrátil se zbytek flotily a Ničitel světů je mrtev a většina lodí zničena. Ztráty jsou přímo průserově velkolepé.“
Posel se potil a očekával, že bude zabit.
„Ničitel je mrtev? No to se posrali, zmrdi zasraný. Tuhle bitvu vyhráli, ale až sem přijdou, vítězství v celé válce bude naše. Teď zmiz červe a ať se všichni připraví k poslední obraně paláce,“ Matkopíchač vydal temným hlasem rozkaz a rukou naznačil poslovi, ať jim rychle zmizí z očí.
„Tohle bude hustý, Jednooký stoprocentně očekává, že se vzdáme.“
Matkopíchač se usadil, podepřel hlavu dlaní, chvíli přemýšlel a pak se pořádně napil, vzal šňupátko a nechal zmizet v temném místě obličeje dlouhou lajnu perníku, který vysypal z dýleráku s logem Pong & Co.
Jednooký se svým doprovodem přešel rozteklý vychladlý kov, který kdysi byl bránou a zamířili do nitra palácových zahrad se zbytky rostlin a stromů, jenž bývaly zelené a živé.
Prvním pohledem zjistili, že se změnili útočníci, kteří se je nyní pokoušeli zabít. Zrůdy a nestvůry zůstaly v pustině a nyní proti nim vybíhaly postavy v dlouhých kožených kabátech a plynovými maskami s dlouhými choboty na obličejích, vyzbrojené sekáčky na maso a dranžírovacími noži.
„Šéfové, jedna radost tohle zabíjet,“ smál se Pong, jeho nemluvný dvojník pokýval hlavou a meči odsekával údy a hlavy nepřátel.
Bláznové, Jednooký, Urgha a Kokot pálili ze svých paprskometů a škvařili útočníky za nechutného zápachu, až z nich odpadávaly hroudy spáleného masa a odkapával tuk.
Probíječka hordami zabijáků neustávala a zmrdů v plynových maskách ubývalo pomalu. Avšak Pongovy zkušenosti mistra kung-fu říkaly, že jakékoliv množství je množství omezené a dříve nebo později zabije posledního. To ho povzbudilo a s druhým Pongem nasypali na meče dlouhé lajny perníku, který velmi efektně vzájemně vyšňupli.
Vražedná mašinerie došla k velké skleněné budově. Vstoupili dovnitř a nestačili se divit.
„Ty vole, to mě poser,“ řekli skoro současně oba Blázni.
„Co to kurva…?“ podivil se Jednooký a údiv neskrýval ani zbytek skupiny. Ocitli se velkém skleníku plném vzrostlého konopí ve finálním stádiu zrání.
„To mě poser…,“ mumlal neustále dokolečka Kapitán a ohmatával palice plné pryskyřice.
„Šéfe, já vím, že ste něco takovýho na takovým místě nečekal, ale kurva musíme jít, hrnou se sem zmrdi,“ ukázal Pong rukou k vstupu do skleníku, kterým se dovnitř drali maskovaní zabijáci.
„Je kurva škoda zničit takový nádherný místo,“ zamručel Kapitán Blázen.
„Šéfe, nedá se nic dělat, střílejte a přesouváme se ke druhému konci,“ pronesl suše Pong.
V tu chvíli se ozval Kapitán Blázen z jiné reality.
„Kurva, je mi to hrozně líto, ale náš čas nadešel.“
„Cože?“ zeptal se Kapitán Blázen z této reality.
„Tohle je chvíle, kdy musíme položit své životy, abyste mohli dokončit svoji misi, že jo Pongu?“ řekl druhý Blázen a otočil se k nemluvnému Pongovi, který držel dva zakrvácené meče. Pokynul souhlasně hlavou a vrátil se k boji s nepřítelem.
„Ale to snad nebude nutné,“ zkusila je zastavit Urgha vyloženě ženským úsměvem.
„Nemůžeme s vámi zůstat. Naše Urgha položila svůj život, abychom se mohli dostat až sem a mohli tak splnit úkol, který nám byl zadán. Toto je jediné zelené místo, o kterém hovořil náš Jednooký,“ vysvětlil druhý Blázen, jak se věci mají.
„Se nedá nic dělat, tak na rozloučenou dáme pár lahváčů, jointů a trošku pokalíme,“ navrhl druhý Blázen.
„Jo, to zní jako rozumnej nápad,“ odvětil Kapitán a podíval se po Kokotovi, který neváhal a vyndal ze zavazadla nějaké pití a jídlo.