Vesmírní dýleři - 23. Počátek konce
Kapitán Blázen koukal z okna a s jistým zájmem sledoval muže v mnišských hábitech, kterak na velké zelené ploše zezadu obšťastňují velké ovce a pár beranů.
„Bylo nutný se sejít tady v týhle úchylný bohem zapomenutý díře?“
„Úplně nutný to nebylo, ale uznej, že takový místo se jen tak nevidí. Sem skoro nikdo nejezdí, protože místní mniši věří, že pícháním ovcí udržují vesmír v chodu,“ odpověděl pan Jednooký.
„Já nevím, mě to přijde jako blbost,“ zamručel Blázen, odhodil vajgl a odešel s Jednookým zpět do velké kamenné jednací síně, kde u kamenného kulatého stolu v kamenných židlích seděli Muskové, několik mnichů, Kokot, Pong, Urgha a pár obchodních partnerů.
„Normálně zaútočíme na domovskou planetu Temných zmrdů a smeteme je zbraněma z oblohy,“ hřímal zrovna Pong.
„Pongu, fakt pěkný řešení, ale nemůžeme použít barbarský metody,“ oponoval Jednooký.
„Jo, ale žvaníme tady už třetí den a nic lepšího sme nevymysleli,“ opáčil zase Pong a kupodivu podstatná část hostů významně zamručela. Pong ucítil jisté vnitřní sebeuspokojení.
„Dobře, dobře, čím déle tu žvaníme, tím více nabírá Matkopíchač na síle. Nejvyšší představený vám chce něco povědět,“ prohlásil Jednooký a upil ze sklenice.
„Přátelé, kolegové mniši,“ povstal Nejvyšší představený, „právě sem se posral a musím se jít převléknout do čistého.“
Všichni zmlkli a počkali, dokud se připosranou chůzí Nejvyšší neodšoural pryč.
„Ehm,“ zakašlal Jednooký, „je toho na něj v poslední době moc. Pokusy nabourat se Matkopíchači do hlavy ho vysilují a zanechávají následky.“
„Hmm,“ ozvalo se opět mručení a Pong znovu povstal.
„Viděli jste to sami, veškeré diplomatické snahy skončily k posrání, takže bych navrhl vrátit se k mému plánu a zachovat se jako řádní bojovníci. Dnes vychlastáme klášterní sklepy, vyfetujeme zásoby a zneuctíme všechny ovce!“
Pong se sklonil nad stol a demonstrativně natáhl mocnou lajnu.
Mniši mezi sebou něco šepotali a pak se jeden z nich opatrně ozval.
„Ovce ne, ovce prosím ne.“
Pong se protáhl, prohlédl si mnichy z pozice bojovníka a dodal.
„Dobře, ale když budou chtít dobrovolně, tak se nic snad nestane, ne?“
„Když budou chtít samy, z čisté lásky, tak asi ne. Nesmíme narušit běh vesmíru,“ opatrně špitl mnich a bylo na něm vidět, že není zcela ve své kůži.
Zábava se rozjela na plné koule a Pong začal s účastníky ladit detaily útoku.
„Obvolejte lidi z tohoto seznamu, dejte jim souřadnice týhle bohem zapomenutý díry a ať do týdne všichni přijedou,“ položil Pong na stůl papír a podíval se po ostatních.
„Vy tady chcete být týden?“ zeptal se opatrně další z mnichů.
„Zůstaneme zde tak dlouho, jak bude nezbytně nutné,“ odpověděl Pong, pozvedl láhev a společnost zahlučela.
Do týdne obklopoval klášter velký tábor a hemžil se figurami z celý Mléčný dráhy, které postavily opravdu velké stanové město.
Blázen se na celé to hemžení díval z jedné věží kláštera, kouřil joint a nevšiml si, že se k němu připojil mnich.
„Kapitáne, budeme muset tento potlach ukončit, mniši začínají divočet a docházejí nám ovce.“
„Hm,“ povzdechl Blázen, „co se dá dělat, ještě pár dnů, než Pong doladí plán invaze a pak vypadneme. Ty ovce vám samozřejmě zaplatím nebo rovnou pošlu dodávku velejemných merinek.“
Mnich se po Bláznovi podíval s nechápavým výrazem ve tváři.
„Pozemský speciální plemeno s opravdu jemňoučkou vlnou, hebounká na dotek a když budete chtít, můžou mít ovečky černou hlavičku.“
Tahle představa se mnichovi asi zalíbila, protože se otočil a zmizel uvnitř věže. Kapitán Blázen pokračoval v tichém pokuřování marihuany a sledování lidského válečného mraveniště, ze kterého šly dýmy táborových ohňů a duněla hlasitá hudba pařících žoldáků.
Kapitán Blázen seděl ve svém velitelském křesle na palubě Kapky a právě končil rozhovor s Kokotem, Pongem a Karlosem.
„Opravdu nebylo u mnichů špatně, ale byl čas to ukončit. Vždyť byli chudáci nešťastní, většinu ovcí se úspěšně podařilo sežrat. Moc živejch kusů těm nebožákům nezůstalo, musel jsem se zaručit, že jim zašlu mladé stádo merinek.“
„Šéfe, jasný, solidně jsme jim zdupali zahrádku,“ zasmál se Pong.
„To teda jo,“ zapálil Blázen joint a otočil k Kokotovi.
„Musíme vyřídit ještě jednu záležitost, nastav kurz k Nemrtvým.“
„Můj vůdce, co u nich budeme dělat?“
„Vyzvedneme pár atomovek, mohly by se nám hodit,“ odpověděl Blázen a pousmál se.
„Šéfe…?“ lišácky se podíval Pong, jemuž hlavou proběhla vzpomínka na radioaktivní perník.
Dveře se otevřely a na můstek vstoupil pan Jednooký s Nejvyšším představeným.
„Ááá, vidím, že jste se už ubytovali. Spokojení s kajutami? My tu žijeme trošku spartánsky a ubytování nemusí dosahovat kvalit, kterých jste uvyklí,“ uvítal je Blázen.
Karlos, který šel zrovna od vitríny s další láhví absinthu, zastavil u příchozích a mlčky jim podal otevřenou flašku.
Jednooký znalecky přičichl, napil se a podal láhev Nejvyššímu, který proti světlu prohlédl obsah a opatrně se napil.
Se slovy „máte to tady pěkný“ vrátil Nejvyšší láhev a rozhlížel se po můstku.
Karlos s Pongem drtili svoje fety, Blázen balil joint a Kokot se věnoval přístrojům.
Mnichům se hodně ulevilo, když konečně sehnali ovečky do jedné ohrady. Otec představený si s úlevou prohlížel stádo a v duchu se těšil, až půjde zase dát do pohybu vesmír. Otočil se a vydal vykonat nějaké nutné obřady.
V hlavní chrámové lodi probíhaly očistné rituály, když se za hlasité rány a prudkého světla na kůru zjevil Ničitel světů.
„Co tady chcete, divný člověče? Mejdan už skončil a všichni konečně odtáhli,“ zamručel otráveně opat.
„Jaktože mejdan už skončil?“ přeskočil Ničiteli hlas z temného tónu na obyčejný lidský. Samozřejmě zklamání hrál, protože si chtěl trošku užít legrace.
„Normálně, po měsíci konečně všichni odtáhli,“ odpověděl mnich.
„Nikdo nezůstal?“
„Naštěstí nikdo, co od nás chceš muži bez tváře?“
„Já nic? Přijel jsem navštívit přátele, kteří mě nepozvali a očividně sem se doslechl až příliš pozdě, kde se paří.“
„Ale to je velmi mrzuté,“ odpověděl opat a začínal se ošívat, protože byl natěšený na vůdce ovčího stáda. „Co chcete dělat?“
„Já? Nic, seberu se a zmizím, nebudu váš vyrušovat ve vašich meditacích. Čím se vůbec zabýváte?“ zeptal se Ničitel.
Opat povzdechl, protože nechtěl pokračovat v rozhovoru a stručně odpověděl.
„Mrdáme ovce, neasi ty vole,“ pak se zarazil, propleskl si tváře rukama a zastyděl se. Poslední měsíc byl obklopen mluvou, které nebyl uvyklý.
Temná skvrna Ničitelova obličeje se podívala po opatovi a ten se začal potit.
„Čeho tím chcete dosáhnout?“ zeptal se.
„Bráníme tím konci vesmíru. Už musím jít, sbohem divný pane,“ odpověděl opat, otočil se a pomalu odešel, ponořen do svých ovčích myšlenek.
Ničitel se narovnal, rozhlédl a zmizel.
Loď kroužící kolem planety byla v pohotovosti. Ničitel světů se vrátil rovnou na můstek a posádka jej pozdravila salutováním.
„Připravte vypuštění Ničitele světů na ty pomatený ovcomrdy,“ rozkázal a usadil se do svého tmavého kamenného křesla, ze kterého sledoval nabíjení zbraně a následnou destrukci planety.
„Vystačili jsme si sami, nebylo potřeba dalších lodí. Veliteli, myslím, že test našich vylepšení ‚Ničitele světů‘ dopadl na výbornou,“ ohlásil operátor.
„Taky bych řekl, teď zamiřte na místo setkání s flotilou,“ vydal Ničitel světů další rozkaz a ponořil se do své hlavy.
