1 2 3 4 5 6 7 8

Do místnosti vstoupil Kokot.
„Mí noví přátelé, prosím vás, Mozeček je citlivý na vlhko, tak zkuste být opatrní. Není nejmladší a velmi nerad bych o něj přišel. Kde jsem skončil s vyprávěním?“
„Jak jsi ho několik měsíců vracel mezi živé,“ nakopl ho Blázen.
„Můj vůdce, máte pravdu. Trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na přesné množství energie, které bylo potřeba k jeho oživení. Znáte film 'Frankenstein'? Hodně mě bavil, protože některé postupy byly podobné těm mým. Také mi také pomohly zkušenosti získané od mých chrámových balzamovačů, protože díky nim jsem měl velmi dobré praktické anatomické znalosti lidského těla. Než jsem zahájil proces oživení, musel jsem Mozečka zbavit veškerých vnitřností, které rychle podléhají zkáze a mumifikovat ho, aby vydržel pár let pohromadě. Bohužel vedlejším efektem mumifikace bylo scvrknutí mozku na malou kulatou kostku, což se po jeho návratu mezi živé ukázalo velmi nepříjemným. Transplantaci byla nemožná, protože jaksi nebylo kde vzít náhradní mozek. Ale teď si můžu vybrat,“ podíval se s lehkým úsměvem po svých posluchačích.
Ti se podívali na sebe, pak na Kokota, pak ještě jednou na sebe a než stačil kdokoliv cokoliv říct, robot Kokot pokračoval.
„Dostal jsem vás. Kdybyste viděli své obličeje a jak se vám stáhly prdele. Pohled k nezaplacení. Ha ha ha,“ smál se.
„Šéfe, já toho zmrda oddělám,“ vyjel Pong.
„Pongu, klid, nebuď vztahovačnej,“ uklidňoval ho Blázen.
„Jakej vztahovačnej? Šéfe, ten kokot právě vyhrožoval, že nám transplantuje zombie mozky!“ rozčileně pronášel Pong.
„Pongu, nepoznáš humor? Navíc by netransplantoval zombie mozky nám, ale nýbrž naše mozky Mozečkovi. Drž hubu nebo půjdeš uklidit hajzly,“ ukončil debatu Blázen.
„A ty Kokote pokračuj a něco udělej s tím olejem na zemi, ještě si na tom někdo z nás rozbije hubu.“

Kokot poklekl na kolena, sehnul se ku skvrně a vložil do ní svá ústa. Bylo slyšel sání a olej mizel z podlahy do útrob umělého těla. Když většina zmizela, z jeho úst vyjel ten největší jazyk, jaký kdy Urgha viděla. A ten jazyk začal pomalu a pečlivě čistit podlahu od posledních zbytků oleje. Když byla podlaha čistá, že by se z ní dalo jíst, Kokot se posadil a pokračoval ve vyprávění.

„Musí to tak být, olej je zde vzácná kapalina a já s ní musím šetřit. Je mi jasné, že se dáma mohla pohoršovat, ale jinak to nejde. Abych se vrátil k Mozečkovi. Po několika stovkách experimentů, kdy jsem ho udržel naživu jen pár hodin, se mi podařilo najít přesnou dávku energie a on otevřel svá mumifikovaná očka. Prvních pár dnů jsem byl velmi nervozní, abych ho zase neztratil. Ale s každým dnem, který uplynul, se má jistota zvětšovala a já začal pomalu přemýšlet, co s ním budu dělat dál.
Pravda je, velice rychle jsem totiž zjistil, že Mozeček je neustále hladový. Opravdu bylo štěstí, že ve skladu je několik beden s náhradními hlavami, protože párkrát se mi pokusil otevřít lebku a vzít mi můj elektronický mozek. Je to hlupáček, trvalo nejméně tisíc let, než pochopil, že můj mozek se prostě nedá jíst. V tý době přišel o zuby, protože si je zničil elektronickými součástkami. Ne, že by se nedaly udělat nový, ale já jsem nechtěl. On se občas sám okusoval, takže jsem během té doby zjistil, že i zombie potřebuje jisté minimum přírodních zdrojů. Proto jsem začal vyvíjet speciální pokrm, který by obsahoval pár základních živin, jenž živý mrtvý potřebuje ke svému životu. Želé stejně už znáte. O jeho očích jsem vám už vyprávěl, ta mumifikovaná nesloužila příliš dobře, viděl hodně rozmazaně, takže jsem využil těch, které tu zůstaly po doktorovi Masoxovi.
Myslím, že jsem nabyl během té doby značné anatomické znalosti. Ta hromádka neštěstí v rohu je váš doktor?“
„Jo, je,“ řekl Blázen.
„Co mu je?“ zeptal se Kokot.
„Psychedelické drogy, LSD. Sní si svůj barevný svět,“ odpověděl Blázen.
„Zvláštní,“ zamyslel se Kokot, „musím jít zkontrolovat Mozečka, aby se mi nepřipálil.“
Zvedl se ze židle a opět odešel.

„Šéfe, s tou mrtvolou stejně ještě budou problémy.“
„Pongu, asi jo, ale fakt je nemůžeme ještě zabít. Budeme je nejspíš potřebovat a ten robot má opravdu širokej rozsah znalostí. Mohl by se nám jednoduše hodit,“ přemýšlel Blázen a dokouřil joint.
„Kapitáne, taky mi vrtá hlavou ten Titan. Myslím, že budeme muset zjistit, jestli ten teleport na Saturn, nebo jak tomu plecháč říká, fakt funguje. Kdyby byl ještě funkční, mohli bysme se tam zašít a v klidu prodávat fety mimozemšťanům,“ přemýšlel Karlos.
„Nebudeme předbíhat dobu, máme toho před sebou ještě dost. Kam vůbec šel Kokot?“ dumal Blázen.
„Asi do nějaký sušárny mrtvol,“ zasmál se Jack, jehož opilost dosáhla maxima.

„Můj vůdce, Mozeček je v pořádku, ale musím mu opět přešít prsty a vyměnit prstní kůstky za náhradní, který mám v mrazícím boxu. Ten tvůj kung-fu mistr mu rozmačkal celou dlaň a Mozeček z něj má strach, říkal mi to.“
„Jak ti to mohl říci, když umí jedno jediný slovo?“ podivil se Blázen.
„Můj vůdce, jsme spojeni mimosmyslově. Pochopte, po těch letech se mezi námi utvořilo pevné pouto, které nemohla narušit žádná hádka nebo nepřátelství. “
Robot Kokot se zamyslel.
„I když, můj vůdce, asi před patnácti sty léty jsem se na Mozečka převelice rozčílil. Už věděl, že mi nemá brát mozek, ale ještě neměl utlumenou touhu umělým jídlem, takže prohledával sklad a laboratoř hledajíc cokoliv, co by připomínalo chutí mozek. Narazil na sbírku indiánských hlav ze Střední Ameriky, kterou začal kompletovat profesor Masox a celou ji zlikvidoval. Každou hlavu vytáhl ze sklenice s formaldehydem a vysál z ní mozek. Já jsem byl tenkrát velmi nasrán, asi třicet let jsme spolu nemluvili a vzájemně se vyhýbali, protože můj poslední úkol bylo dohlédnout na základnu a zničení jakéhokoliv inventárního čísla bylo velmi nepříjemné. Tíha zodpovědnosti, jak se tak lidově povídá. Faktem je, jakmile přišel dvoutisící rok pobytu, byl jsem smířen s tím, že tu asi budu tak dlouho, jak dlouho bude existovat tahle podělaná jeskyně.
Zub času se také začal podepisovat na Mozečkovi a jeho těle. Začalo chátrat a rozpadat se. Hodně pomáhá místní stabilní prostředí, ale i tak čas nelze zastavit. Musel jsem začít používat náhradní díly, což znamenalo otevřít další univerzitní části sbírek. Jediné štěstí bylo, že profesor Masox sbíral nejen hlavy, ale i celá těla, takže ve skladu v mrazících přepravních boxech bylo několik rozporcovaných těl připravených k dalšímu zkoumání. Myslím, že to byli nějací lovci ze severu Evropy, příbuzní Mozečka, takže jsem je mumifikoval a později jsem jimi nahrazoval údy, které už nešly opravit.
Abych to zkrátil. Můj vůdce, když Marconi objevil bezdrátový telegraf, bylo to požehnání shůry. Ponorková nemoc nás ovládala ze sta procent a já už měl plný zuby toho mrtvého dementa, který pochopil až po tisíci letech, že elektronický mozek se nedá sežrat a jediný slovo, které se naučil je 'Možký'. Vzájemně jsme si stěžovali život. Jednou mi schoval zásoby oleje a do prázdných kanystrů nalil rostlinný olej, který lze vyrobit v syntetizéru, obarvil ho potravinářským barvivem a já, jak jsem tady sám a o všem vím a nepřemýšlím, jsem se napil a jak jsem pozřel, tak sem se zadřel. Víte co to je, když se vám zadřou mechanický části těla? Klouby, záda, všechno se mi zadřelo a já se tady pár let plazil z pozorovatelny do laboratoře, abych se dal do kupy. Nejhorší byla cesta výtahem, já jsem nemohl dosáhnout na tlačítka, takže jsem se zase pár let plazit zpět k baru, kde bylo koště pro úklid nepořádku. Já byl tenkrát tak nasrán, že jsem mu na oplátku odřízl a schoval nohy a nechal ho pár let plazit po základně. Někdy v té době obživl přijímač a ozvalo se z jeho reproduktorů pípaní, ze kterého se posléze vyklubala Morseova abeceda.
Měl jsem radost, skutečně velikou radost, protože zaslechnout po takové době signál, který není kosmickým šumem, ale nýbrž umělého původu, byl balzám pro mé elektronické uši. Pravda tedy, Oogle překladač měl s tím pípáním trošku problém, protože neměl ve své databázi jazykový slovník, takže ke skutečnému pochopení přijatých zpráv jsem došel až s objevem přenosu hlasu, takzvaného rádia. Rádio byla už zábava, první rozhlasové pořady, přenosy sportovní i kulturní. Došlo mi, že lidstvo během mé izolace značně pokročilo ve svém rozvoji a rozmáchlo se po celé planetě. Byl to začátek globalizace a když se objevila televize získal jsem konečně okno do světa.
Udobřil jsem se s Mozečkem a začali jsme spolu trávit úžasné chvíle při sledování přenosů ze Země. Nejdříve černobílé, barva přišla později. Oblíbil jsem si převelice filmovou produkci. Promiňte, musím zase vyčistit žaludek.“
Kokot se odmlčel, šáhnul rukou pod stůl pro kýbl a dvakrát se vyzvracel.

1 2 3 4 5 6 7 8