Vesmírní dýleři - 3. Historie
„Ať drží hubu, šéfe,“ nabíhala Pongovi na čele žilka.
„Kokote, zastav. Co to meleš za hovna? To si Kokote neviděl v televizi, co všechno ten blázen způsobil?“ zeptal se nechápavě Blázen.
„Můj vůdce, viděl a je mi to jedno. Fascinující postava dějin, která mi vlila novou energii do žil,“ odpověděl Kokot a pokračoval v úvaze.
„Připomínal jednoho muže z dějin dávno minulých, Kundux se jmenoval. Tedy on to nebyl muž v pravém slova smyslu, nýbrž inteligentní houba, která se oddělila od svého mateřského podhoubí a rozhodla se zničit všechny nečisté druhy. Tvrdil, že právě jen jeho kmen je ten jediný čistý a pravý. Pravda, jeho projevy byly krátké a neměly údernou dikci, davy hub nejásaly, netleskaly a nepropadaly davovému šílenství. Kam přišel, tam už nikdy nic nerostlo a vše pokrylo Kunduxovo podhoubí.“
„Dopadlo to s ním jako s Hitlerem, že?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, ano. Udělal stejnou chybu, chtěl víc a víc, až nakonec neměl nic. Okolní vesmír se proti němu spikl, jeho podřízení zradili a předali vzorek Kunduxe vědcům z Univerzity, kteří vytvořili speciální, vysoce toxický fungicid působící pouze na tuto agresívní houbu a aplikovali ho na Kunduxově planetě. Za tři dny byl konec, zbytky skončily jako krmivo pro vězně a poslední žijící kus Kunduxe byl uchován pod zámkem v univerzitním skladišti. Pamatuji si na dlouhé rozhovory s podhoubím, bylo v tom cosi úchylně vznešeného,“ zasněně vyprávěl Kokot.
Jack a doktor Řezník nevnímali. Jack měl stále položenou hlavu na stole a Řezník se plazil podél stěny do dalšího rohu jídelny. Blázen, Pong a Urgha byli stále při smyslech a minimálně Pong nespouštěl jedno oko ze zombie Mozečka, jestli z jeho strany nehrozí nějaké nebezpečí přítomným mozkům.
„Plecháči, jak vůbec jde dohromady tvoje fascinace rasovou čistotou a starost tady o tu živou mrtvolu? Není spíš na zabití?“ optal se Pong.
„Jsem inteligent, milý ubohý Asiate a jako inteligent jsem si vědom, že vesmír nikdy dokonalým místem nebude. Pokud by mělo dojít na krájení chleba, Mozeček by byl první, koho bych rozkrájel. Stačí, aby můj nový vůdce zavelel a já splním jeho rozkaz.“
„Mám tomu rozumět tak, že cokoliv ti Blázen poručí, tak musíš udělat?“ zvědavě se ptal dále Pong.
„Ano, můj asijský soudruhu. Jsem předurčen a naprogramován poslouchat svého nadřízeného, svého vůdce a pána,“ odpověděl robot Kokot.
„Šéfe, to zní dobře,“ obrátil se Pong ke Kapitánovi, „mám ho zabít?“
„Pongu, nikoho nezabíjej dokud neřeknu sám,“ odvětil Blázen a začal připravovat další marihuanovou cigaretu.
„Kokote, naučil jsi vůbec Mozečka nějakým pracem? Úklid, hlídaní, vaření nebo cokoliv užitečnýho?“
„Můj vůdce, jak již jsem naznačil na začátku, má mumifikovaný a scvrklý mozek, nemůže se nic, kromě pojídání mozků, naučit. Na základě výsledků dlouhého pozorování bych osobně řekl, že i ta touha po mozcích bude stejně zakódována v genech, protože všechny mé experimenty z dob, kdy jsem žil u břehů Nilu, se projevovaly stejně. Mumifikované a posléze oživené kočky měly značnou potřebu mozků a pravda je, že mezi chrámovými kněží a okolním obyvatelstvem budily občas hrůzu, protože když ti nevzdělaní lidé našli mrtvé tělo svého souseda s rozsápanou hlavou se stopami kočičích pracek a zubů, oháněli se zlými duchy a jakákoliv má snaha jim vysvětlit, že se jedná o nešťastné následky vědeckých pokusů byla marná. Začali ti hlupáci věřit, že kočky jsou božského původu a jsou jedinými tvory, kteří po své pozemské smrti budou znovu oživeni spolu se svým vládcem a bohem v jedné osobě. Můj vůdce, v podstatě velmi pomatená doba.“
„To je úchylný. Jedinej důvod proč ho tady máš a trápíš se s ním teda je, že jsi byl zcela naprosto sám?“ zeptal se ještě jednou Pong, protože Kokota nechápal.
„Ano, už jsem to říkal, je to můj mrtvý přítel, samota je peklo a nevím, kde bych byl, kdyby tady nebyl Mozeček,“ odpověděl Blázen, podíval se na zombie, která ležela pod stolem a tiše předla.
„Můj vůdce, o mě jste se dozvěděli všechno, co jste chtěli vědět a nebáli se zeptat. Jak jste se sem dostali vůbec vy?“ zeptal se zvědavě Kokot.
Blázen se zasmál, potáhl z jointa a chvíli přemýšlel.
„Plechový muži,“ začal s odpovědí.
„Můj vůdce, jen bych si dovolil ještě podotknout takovou drobnost. Nejsem až tak plechový, pouze můj nosný skelet je z lehkého pevného kovu, zbytek je umělý. Maso, kůže a i krev je syntetická.“ skočil mu do řeči Kokot.
„Moment, když jsi tedy biomechanoid, k čemu ten olej?“ zeptala se Urgha.
„Milá mimozemská ženo, nosný skelet, jeho klouby, páteř a několik vnitřních mechanických součástek potřebují mazat. Tělo si opravím, náhradní kůži či maso umím vyrobit v syntetizéru, ale mozek a kosti už nikoliv. Jednou mě Mozeček ohlodal tak, že jsem vypadal jako hrdina z filmu Terminátor. O náhradních hlavách jsem se už také zmínil.“
„Zajímavé, já ještě nikdy nepotkala umělou bytost, která by byla stará a inteligentní jako ty. Jsem z rasy Hungů a možná si o nás někdy slyšel,“ pokračovala Urgha.
„Jistěže. Hungové. Ano, Hungská civilizace. V době mého mládí to byla zaostalá rasa, která se úspěšně věnovala devastaci své domovské planety a vzájemnému vraždění. Pamatuji vládce, který se nechal hrdě nazývat 'Arrrrgh' a zabíjel všechny, kteří mu odporovali. Měl však velký sen a chtěl založit mírumilovný národ, který by se věnoval obchodu a dobývání zaostalých planet, které obchodně neměly nic k nabídnutí. Uzavřel spojenectví s Velkou radou za slib, že zanechá vyvražďování vlastního národa. Na oplátku dostal od Velké rady přístup k databázím s informacemi o technologiích mezihvězdných letů.“
„Nechci být detailistka, ale Arrrrgh byl zakladatel naší říše, osvoboditel od tmářství a díky svým kontaktům vytáhl národ Hungů z temnoty a vzájemného zabíjení. Takto nám to říkali ve škole.“
„Urgho, dějiny vždy píší vítězové a faktem je, že aby mohl Arrrrgh nastartovat váš vývoj, musel toho hodně zničit a vymazat z pamětí přeživších. Krvavá revoluce přinesla kýžené ovoce a jakmile jsem před několika desítkami let zachytil jejich signál, když poprvé přiletěli sem na tuto planetu, byl jsem nadšen. Tři tisíce let a nějaké drobné měsíce jsem neslyšel nic, kromě signálů ze Země. Pro mě byl hungský signál známkou, že se planeta Země zase ocitla v hledáčku vesmíru. Pravda, nevěřil jsem, že se lidstvo zmůže na jakýkoliv odpor, avšak realita byla jiná a místní domorodci ukázali, že touha po přežití přemůže snad všechno. Lidstvo dokázalo, že má nárok stát se řádným členem vesmírného společenství. Pravda, zatím velmi zaostalým. Ale abychom se vrátili k vám, jak jste se zde tedy ocitli?“
Blázen zhluboka natáhl z omamné cigarety, podíval se na robota, zombie a zbytek posádky, který byl ještě vzhůru a povídá Kokotovi.
„Kokote, je to dlouhá historie a v podstatě jí byl věnován první příběh těchto pamětí, ale když jsi k nám byl takový otevřený, tak budeme otevření i my. Například Pong je Číňan a chtěl by tě zabít i s tím tvým Mozečkem.“
„Můj vůdce, já to pochopil, že mě chce zabít, ta potřeba je společná, ale musíme odhodit vzájemnou nevraživost a zkusit se dostat z této prekérní situace na prekérním místě. Chtěl bych vidět zase slunce, teplé světlo a nechat se ovívat mořským vánkem, ale jediná cesta ven je cesta s vámi. Můj vůdce, zabít tě nemůžu, musím ti sloužit. Rád bych tedy věděl, s kým mám co do činění.“
