Vesmírní dýleři - 4. Oprava
Ubikacemi se nesl vzduch ztěžklý alkoholovými výpary, smradem chemikálií odpařených póry pokožek a prosycený kouřem marihuany.
„Doprdele, v hajzlu je brouk a líže prdel!“ probudil Kapitána Pongův řev.
Se slovy „je čas jít srát“ se Blázen zvedl z postele a noční stolek využil k ubalení ranního jointa. Hodil na sebe šaty a vyšel na chodbu.
Dveře do ubikací byly otevřené a zmátořené postavy jasně naznačovaly, že včera proběhl fakt hustej mejdan. Karlos na nočním stolků rýsoval první lajnu k snídani, Urgha se zrovna oblékala do svého sexy oblečku, Jack ležel v posteli a popíjel pivo.
„Šéfe! V hajzlu je brouk!“ skočil před Blázna Pong.
„Doprdele Pongu, já vím, neřvi tak. Máš čistou prdel? Máš, tak nepičuj,“ odbyl ho Blázen.
„Šéfe, prdel mám čistou, ale příště si vezmu kus toho hadru, kterým je omotanej ten mrtvej debil.“
„Jak chceš,“ znova ho odbyl Blázen a zalezl do místnosti se záchodovým broukem.
V klidu ulevil svým střevům. Není nic lepšího, než si zahulit během vysrání. To bylo jedno ze základních životních pravidel Kapitána Blázna. Po vykonání tělesné potřeby si dal sprchu, pročesal vlasy a zkontroloval ksicht, jestli se mu neudělali jebáky. Vyklidněný vyšel zpět na chodbu, kde už nikdo nebyl, tak zamířil do jídelny.
Kokot zrovna utíral stůl.
„Můj vůdce, vše je uklizeno, úplně jako nové. Když dovolíte, půjdu připravit jídlo pro Mozečka.“
„Kde vůbec je?“
„Bude radši spát prvních pár nocí se mnou. Má z vás po včerejšku trošku strach, tak jsme došli ke společnému závěru, že bude pro všechny lepší, když budeme zase chvíli žít společně.“
„No, ale kde je?“
„V kuchyni, můj vůdce, čeká u syntetizéru na svoji denní porci umělého mozku.“
„Dobře, půjdu se s tebou podívat, co je tady k jídlu,“ řekl Blázen a vydal se směrem ke kuchyni.
U stolu v kuchyni seděl Pong a drtil perníkový krystal.
„Šéfe, ten posranej brouk v hajzlu mě bude pronásledovat ještě pěkně dlouho v mejch zkurvenejch snech. A ten mrtvej debil na mě čumí.“
„Čeká na jídlo,“ řekl Kokot, přešel k syntetizéru a stiskl tlačítko ovládání. Něco uvnitř zahučelo a na tácku se objevil kus známého želé. Mozeček se na něj vrhl a začal pokrm žvýkat svými bezzubými čelistmi. Kapitán Blázen měl pocit, že si labužnicky mlaská, pokud tedy může mumifikovaný sušený jazyk mlaskat.
Do místnosti vešla Urgha a držela v ruce konzervy.
„Kapitáne, skočila jsem do ponorky pro nějaký normální jídlo, udělám snídani,“ řekla s nadšením v hlase a v jedné ruce mávala pánvičkou.
„Urgho, to ti budu velice vděčen, snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli.“
„Cože kapitáne?“
„Urgho, to je takový starý pozemský přísloví. Snídaně je základ dne,“ vesele pronesl Blázen, posadil se a začal motat dalšího jointa.
„Kapitáne, v konzervách jsou nějaký bobule v omáčce,“ ozvala se Urgha od plotny.
„Urgho, to sou fazole. Luštěniny. V tomatový omáčce. Vzala si k tomu kus slaniny? Myslím, že ještě kousek máme.“
„Myslíš ten visící špalek slanýho masa?“
„Jo,“ odpověděl Blázen.
„Můj vůdce, jestli máte chuť na kousek sušeného masa, můžu vám vyhovět,“ řekl Kokot.
Blázen se na něj podíval, chvíli mlčel, pak se podíval na Mozečka, který dožmoulal poslední kousek želé, znova se podíval Kokota a ještě jednou na Mozečka.
„Můj vůdce, nemyslím, že bych vám odřízl kousek Mozečka, ale v jedné skříni jsem kdysi viděl vakuované sušené maso. I když pravda, nejsem si jist, jestli ještě bude po těch letech k jídlu,“ lehce se smál Kokot a šel ke skříni.
Otevřel dvířka, vytáhl nějaký obal a podal Bláznovi, který jej pečlivě prohlédl a pak otevřel. Vyvalil se jemný prášek, Blázen nad stolem otočil balení a vyklepal hromádku prachu.
„Můžeme ho vyšňupat,“ zasmál se.
„Kapitáne, tak si dáme fazole samotný nebo mám skočit pro ten kus slaniny do ponorky?“
„Vyser se na to, sníme fazole a doladíme dnešní plán,“ řekl Blázen a usadil se ke stolu. Urgha přinesla talíře a naložila přítomným fazole.
„Kde je vůbec Frank?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, včera odešel do velínu, že se podívá na vysílačku,“ řekl Pong.
Vešel Karlos a mlčky se posadil ke stolu. Urgha mu nandala fazolí.
„Franku, slyšíš mě?“ vyzkoušel Blázen komunikátor. Chvíli bylo ticho a pak se ozval Frankův koktavý hlas.
„Kakapitáne, coco sese děděje?“
„Franku, kde seš?“
„Vvevevelínu, Kakapitáne,“ odpověděl Frank.
„Jak to vypadá s vysílačkou?“
„Kakapitáne, dodobře, aale aaž bubudeme mimít papár sosoučástek. Sesepíšu vavám seseznam,“ vymektal Frank.
„Dobře Franku, pokračuj v práci.“
„Rorozkaz, Kakapitáne,“ odpověděl Frank a vypnul komunikátor.
„Vážení, vyjasníme si naše následující úkoly. Na vysílačce pracuje Frank, to ste asi pochopili. Karlosi, Pongu a Urgho. Půjdete za ním a pokusíte se seznámit s počítačem a vůbec ovládáním celý základny. Bude se asi potřeba něco dozvědět. Já, Jack a tady Kokot zkusíme dostat na moře miniponorku ze skladiště, pořádně si prohlídneme rakev a zjistíme rozsah škod. Musíme tu naši plechovku dostat do provozuschopného stavu, protože jak to tak vypadá, budeme muset na hladinu pro nějaký náhradní díly,“ pronesl Blázen sedícím.
„Můj vůdce, pokud nepůjde o velký náhradní díly, tak můžeme vyjet malou lodí, v tom problém nebude. Prohlížel sem včera v noci záznamy ze sondy a řekl bych, že máte ohnutou pravou hřídel.“
„Jo, to máme, plecháči,“ řekl Jack.
„Kokote, vyndat se nám ji nepodaří, na to nás je málo a nemáme jeřáb,“ řekl Karlos.
„Myslím, že ji vyndávat ani nebudeme muset. To vaše primitivní plavidlo je, jak bych to tak slušně pověděl, zhotoveno z velmi jednoduchých sloučenin železa, takže nebude problém tuto škodu opravit. Nezapomeňte, kde jste. Ve skladu mám několik nástrojů pro opravy, které znáte ze sci-fi filmů,“ zasmál se Kokot svým způsobem jako debil.
„Pravda, můj umělý příteli, až se celej svět dozví, že žijeme a kde hlavně zrovna žijeme, budou to tady chtít všichni obsadit a získat pro sebe.
„Můj vůdce, nemusíte se ničeho bát, silové pole okolo celé základny zabránilo mnoha škodám způsobených přírodními vlivy. Zemětřesení, sesuvy, útoky vražedných kosatek.“
„Útoky čeho?“ podivil se Pong.
„Vražedných kosatek,“ odpověděl s ledovým klidem Kokot.
„Jak vražedných kosatek? Vždyť kosatky vymřeli před pár stoletími,“ divil se Blázen.
„Kosatky věděly, že tu jsem. Byli to velmi inteligentní tvorové. Spolu s delfíny tvořili elitu, jenže pak přišlo znečišťování moří chemikáliemi, válka s Hungy a kolaps vodního života. Mysleli si, že je můžu zachránit a pokoušeli dostat skrz žulovou skálu hory. Ty svině normálně posbíraly snad všechny atomovky, který kdy dopadly do moře a nevybuchly, dotlačily je sem a odpálily mi je před prahem mého dočasného domova,“ řekl klidně Kokot.
„Kecáš vole,“ udiveně řekl Karlos.
„Nelžu. Já nikdy nelžu, mí árijští bratři,“ odvětil Kokot.
„Fajn, vážení, ukončíme tuhle zbytečnou debatu, úkoly známe, Kokot, Jack se mnou. Mozečka vezmeme sebou a uvážeme někde ve skladu, aby se nám nepletl pod nohama. Rozchod zmrdi,“ ukončil rozhovor Blázen, odložil do provizorního popelníku vajgl a začal zase motat jointa.
„Co s doktorem?“ ozvala se Urgha.
„No co s ním? Nepotřebujeme ho, takže bych ho nechal snít,“ řekl Kapitán.
„Nebude mít hlad?“ starostlivě poznamenala ještě jednou Urgha.
„Jestli se někdy probere hladem, sním svoje boty,“ zasmál se Kapitán, vyšel dveřmi a vydal se ke skladišti, kde na něj čekala práce. Kokot s Jackem šli hned za ním a nechali zbytek posádky svým úkolům.
