Vesmírní dýleři - 4. Oprava
„Paráda,“ zafuněl Pong, utřel náčiní od krve a moči, oblékl se a šel za ostatními.
„Šéfe, hotovo. Můžeme se vydat na cestu,“ řekl Bláznovi a vypadal velmi spokojeně. Mrd a pak smrt. Splněná fantazie úchylného mistra kung-fu.
Skupina vyšla ven. Pong s Kapitánem v čele, za nimi Urgha v Kokotem, každý nesoucí jednu bednu. Byla před nimi delší cesta. Vešli do polární noci.
„Ještě, že je léto,“ řekl Pong.
„Jo, máme kliku, Pongu,“ odpověděl Blázen.
Bez jakéhokoliv kontaktu s jakýmikoliv dalšími zabijáky se přibližovali ke svému cíli. Blázen vyndal komunikátor a zkusil zavolat Karlose.
„Tady Blázen, je někdo na příjmu?“
Chvíli bylo slyšet šumění, pak něco cvaklo a ozval se Karlos.
„Rakev příjem. Máme se přesunout na místo pohřbu?“
„Ano. Blázen konec.“
„Ještě pár minut a jsme u člunu,“ řekl a odbočil směrem k moři. Přístav našli rychle, Kokot vypnul maskování, vyndal člun, zkontroloval zboží a znova zapnul maskovací pole. Naložili bedny do člunu, odtáhli na moře, nastoupili a vydali se na cestu k místu setkání s Karlosem.
„Kapitáne, to nebyl špatný výlet,“ zasmála se Urgha.
„Že jo, ale už se těším do našeho nového domova.“
„Můj vůdce, blížíme se k místu vyzvednutí,“ skočil jim do řeči Kokot a zpomalil člun.
Blázen se postavil a pátral po ponorce.
„Kde ten debil je?“ přemýšlel nahlas Kapitán.
„Šéfe, vidím nějaký světlo,“ ukázal směrem k hornickému městu Pong. Blázen se sehnul pro dalekohled a sledoval vzdálený obraz.
„Myslím, že už nás hledají,“ řekl Blázen.
„Kapitáne, stoupáme k hladině,“ ozval se z komunikátoru Karlosův hlas. Osazenstvo člunu se začalo rozhlížet, až Urgha uviděla pod hladinou malý světelný bod, který se přibližoval.
„Tady je,“ řekla a ukázala k hladině.
Několik desítek metrů od jejich člunu se začala vlnit voda, ze které se vynořila velitelská věž.
„Už bylo na čase,“ pomyslel si Kapitán Blázen a s potěšením sledoval, jak z boků ponorky stékají čůrky mořské vody, ve kterých odráželo světlo hvězd.
Ozval se zvuk otevíraného průchodu, na věži se objevila postava Jacka a zamávala. Člun zamířil k ponorce. Po přiražení přeskočil Blázen na palubu, šel za Jackem, vzal od něj palubní triedr a sledoval pohybující se světla na obzoru.
„Urgho, přelož s Kokotem rychle náklad a ať už sme pod hladinou. Hledá nás víc než jedna loď. Pongu, dohlídni na překládku, já jdu na můstek,“ řekl Blázen.
Karlos seděl ve svém křesle a věnoval pozornost mapám. Kapitán se usadil a začal balit joint.
„Franku, co máš na radarech?“ zeptal se mimochodem.
„Kakapitáne, ttři lolodě aa ppřibližují sese,“ vykoktal Frank.
„Fajn, běž do skladiště zkontrolovat bedny, jestli je v nich všechno, co jsi požadoval,“ odpověděl Blázen, „Pongu, jak jde překládka?“
„Šéfe, je hotovo, nákladní výtah právě sjíždí do skladu.“
„Pěkná práce, pojďte dovnitř, ať odsud můžeme rychle zmizet.“
Urgha, Kokot a Pong zmizeli v útrobách ponorky, uzavřeli poklop a šli za Kapitánem na můstek.
„Karlos, ponořit a plnou parou domů,“ rozkázal Blázen a Karlos s ponorkou zamířil pod hladinu moře.
„Kapitáne, za chvíli opustíme kontinentální šelf a zamíříme do hlubokých vod,“ řekl Karlos.
„Dobře, jdu si na chvíli srovnat záda a popřemýšlet nad dnešním dnem,“ pověděl Blázen a s rozkouřeným jointem odešel do kajuty.
Čas uplynul jako voda a Kapitána probudil Kokotův hlas.
„Můj vůdce, jsme doma a je nutné zvednout silové pole okolo základny. Přijďte na můstek.“
Kapitán vstal z postele, vychcal se, oblékl a šel do řídící místnosti ponorky.
Na jednom z monitorů byl vidět vjezd do jeskyně. Blázen se podíval na své univerzální hodinky a rozkázal jim „zvednout pole“.
Světélkování okolo vstupu zmizelo, Karlos opatrně vplul dovnitř a zamířil k molu.
„Kapitáne, jsme doma.“
„To je dobře, začínám mít hlad,“ odpověděl Blázen a odešel otevřít průlez.
Na molu se sešlo celé osazenstvo, Urgha s Kokotem přeložila náklad na antigravitační plošinu a Blázen šel otevřít základnu.
„Mimochodem, kde máme doktora?“ zeptal se.
„Já nevim, neviděl jsem ho celou dobu,“ řekl Jack, „mám se jít podívat do ošetřovny?“
„Běž,“ řekl Blázen a přiložil ruku na obelisk. Dveře do chodby a skladiště se začaly otevírat.
„Konečně doma,“ pomyslel si.
„Haló, tady jsem!“ najednou se ozval doktorův hlas. Kapitán Blázen se rozhlédl a uviděl, jak z mohutných odsouvajících dveří do skladiště vychází doktor Řezník v objetí s Mozečkem.
„Kde jste byli? Jsem se probudil a nikdo nikde, kromě tohodle roztomilého prosťáčka.“
„Doktore, vždyť jsem říkal, abys šel do ponorky,“ odpověděl šokovaný Blázen.
„To sem asi nějak přeslechl, ale naštěstí jsem se tu nenudil a skamarádil jsem se tady s tím pánem. Je to nemluvný patron, ale legraci udělat umí. Pěkně jsme si zasportovali, pořád se chtěl honit a hrát na schovávanou. Trpí hyperaktivitou a hodně těžko se unaví. Tak jsme mu podal LSD, aby se zklidnil a my měli čas si popovídat.“
Blázen se na něj díval a nechápal. Doktor pokračoval.
„Já mu rozumím. On jenom nemá mozek a je nešťastný, že mu nikdo nerozumí.“
„Doktore a ty máš mozek v pořádku?“ zeptal se jízlivě Blázen.
„Kapitáne, u mě je všechno v nejlepším pořádku, mozek mi funguje na plný obrátky,“ zasmál se doktor Řezník.
„To rád slyším. Myslím, že se bude chtít Kokot přivítat se svým věrným druhem,“ odpověděl Blázen, vstoupil do útrob základny a šel rovnou do kuchyně.
Frank prohlížel obsah beden a chrochtal blahem. Kapitán přivezl všechno, co potřeboval k opravě vysílačky. Přeložil obsah na antigravitační plošinu a odtlačil ji do kontrolní místnosti, kde měl již vše připravené ke zprovoznění zařízení.
Daleko od podmořské základny na jednom břehu u starého malého mola se objevilo několik postav a vozík. Jedna z postav sundala kapuci, která schovávala bílou tvář. Starý přítel přišel pro zboží. Chvíli se procházel po břehu, vzpomínal na starý časy a nakonec zamířil do vzdálené části zátoky, až došel ke skále. Šáhnul do kapsy, vyndal z kapsy krabičku, kterou mu dal Blázen a zmáčkl tlačítko. Silové pole zmizelo a objevila se malá jeskyně, která ukrývala balíky zabalené do balicí folie. Přišel ještě blíže a všiml si malé krabičky s nápisem „Pro starého přítele“.
Otevřel ji, našel v ní dopis a jakýsi vytvarovaný váleček, který připomínal rukojeť velkého nože.
„Co to kurva je?“ pomyslel si a začal číst přiložený dopis.
„Můj starý příteli, nevím jak ti poděkovat za službu, kterou jsi pro mě udělal. Doufám, že jsme nezpůsobili zbytečný problémy a jako výraz vděku jsem tu nechal kromě perníku i dvě pozornosti. Maskovací zařízení jsi už odhalil a zbývá druhý dáreček. Pokud přemýšlíš, proč jsem ti zde nechal rukojeť nože, vem ho pořádně do ruky a najdi drobný spínač. Snad se ještě uvidíme. Blázen.“
Bílý muž vzal ještě jednou rukojeť do rukou a skutečně v jednom místě bylo malé tlačítko, přesně v místech, kde měl palec. Stiskl jej a z rukojeti vylétl světelný paprsek.
„Ty vole, co to je?“ pomyslel si starý přítel a několikrát před sebou máchl paprskem. Nic se nestalo, dokud netrefil skálu. Světelný paprsek zasyčel a odsekl kus kamene.
