1 2 3 4 5 6 7

Kapitola ještě nekončí. Přeskočíme několik let do budoucnosti, jejíž tajemství ještě nelze odhalit, navštívit na Mars jednu psychiatrickou léčebnu, vek které nedávno přijali nového polochromého pacienta.

Marten otevřel oči v okamžiku, kdy se jeho loď přibližovala k asteroidu. Bolela ho hlava, nevěděl jak se jmenuje, kde je, co dělá a proč to dělá. Cítil se nekonečně šťastně a hlavou mu probíhaly obrázky, které nedávaly smysl. Pak přišel náraz.

Ať se to zdá jakkoliv podivné a prazvláštní, kabina přežila náraz, který ji vymrštil kamsi do vesmíru a několik měsíců létala hlubokým chladem. Nejhorších bylo prvních pár dnů, než se kabina přestala otáčet a ustálila se. Pořád byl šťastný a nic ho netrápilo. Minimálně do okamžiku než si uvědomil, že má i nějaké nutné životní a tělesné potřeby. Netušil vůbec, že potřebuje kyslík k dýchání, nechápal význam tlačítek, blikátek a jiných indikátorů, které ho obklopovaly. Měl štěstí, protože když byl ještě chytrý, napadlo ho koupit upravenou verzi lodě s kabinou zálohovanou samostatnými okruhy. Baterie, čistička vzduchu, vody, topení, zásoby jídla a malý chemický záchod. Ten tedy nenašel, takže musel srát a močit do likvidátoru jídelního odpadu.

Dny trávil v navigačním křesle a bavil se pozorováním vesmíru. Občas vyjedl konzervu nebo energetickou tyčinku. Vlastně ho vůbec nenapadlo, že by se měl bát o život a vysílat SOS. Ve svém lobotomickém štěstí si neuvědomoval vážnost situace, což mu možná paradoxně pomohlo přežít. Vystačil si sám se sebou, s hvězdami nad hlavou a obrazy ve své hlavě. Občas viděl malého šikmookého muže, který se nad ním sklání a cosi povídá. Jindy zase viděl záblesky z nějakého města, bar, postavy, vybavovala se mu zvláštní vůně a štiplavý prášek, který pálil v nose. Nic však co by dávalo nějaký bližší smysl. Nohy mu nefungovaly a na temeni hlavy cítil otvory, kterými se daly prostrčit prsty a mohl se hnípat v jakési šedivé hmotě.
V okamžicích největší nudy plachtil z jedné strany kabiny na druhou. Jednou našel knihu s obrázky planet, hvězd a lidí. Strávil prohlížením dlouhé hodiny, stejně nedávaly mu žádný smysl, ale byly hezké.

Uběhlo několik pozemským měsíců a kabina s obyvatelem změnila tvář. Všechno bylo zašlé, špinavé, pokryté uniklými výkaly, které pronikavě zapáchaly tak, že klimatizace nedokázala zápach odstranit. Marten nebo to co z něj zbylo, nic necítil a pořád byl šťastný jako blecha v kožichu budhistického mnicha. Světla poblikávala, špatně se mu dýchalo a najít něco k jídlu a pití bylo stále těžší a těžší. Byly dny, kdy nic nepojedl a jeho tělo velmi zhublo. Zůstával v křesle a pozoroval hvězdy, vstával už minimálně.

Měl zavřené oči, když ucítil náraz a jakási síla začala s kabinou hýbat. Hvězdy zakryly stěny nějakého hangáru a ve výhledu se objevily postavy. Za chvíli se ozvalo syčení hořáku, který se prokousával dovnitř.
Do kabiny vstoupilo světlo a postavám v hangáru se naskytl pohled, na který do smrti nezapomenou. Uprostřed špinavé kabiny v křesle sedělo zarostlé, špinavé cosi, jenž spíše připomínalo larvu housenky než lidskou bytost. To, ale nebylo všechno. Zápach, který se vyvalil ven, donutil zachránce začít zvracet.
„Doprdele, kurva, jebat, mrdat, takovej rigól sem ještě nezažil,“ nadával jeden z nich ve chvílích, kdy se mu neobracel žaludek naruby.
Larva se pohnula, podívala se do světla a promluvila.
„Kéž jsou všechny bytosti šťastny.“

„Až ten zkurvenej smrad odvětraj, ať sem pošlou doktorku a převezou to divný stvoření na ošetřovnu, kde ať zkusej zjistit, kdo nebo co to vlastně kurva je,“ řekl jeden z přihlížejících.

„Se to tam nedá vyvětrat,“ vylezla z kabiny bílá kombinéza. „Měli bysme dovnitř vlézt v ochranných oblecích, kdybysme nějaký měli. Nedá se tam nic zachránit, ta kabina je tak zesraná a zechcaná, že nic takovýho sem ještě v životě neviděl. Velitel neuvěří, co jsme našli v prázdnotě vesmíru.“
„Když povídáš, Kájo. Oblíknu se a přines mezitím nosítka,“ řekl jeden z mužů a začal oblékat kombinézu.
„Pájo, ty kombinézy jsou úplně na hovno, cejtíš jak propouštěj smrad?“ zeptal se Kája.
„Kájo, cejtím. Co mám dělat, když se debil nákupčí snaží furt ušetřit?“
„Pájo, víš že nešetří, ale dělá co může. Naše centrální plánovaný hospodářství nepočítalo v týhle dvacetiletce s nákupem proviantu pro vesmírný posádky. Improvizuje.“
„Kájo, já vím, ale posledně s těma zpuchřelýma skafandrama byl fakt průser. Zařvali tři lidi.“
„Pájo, dva toho třetího se podařilo zachránit.“
„Kájo dobře, ale zmrzly mu obě nohy, koule a čůrák.“
„Pájo, přijít o nohy, nevadí, přijít o koule, to kurva vadí. Pojď, naložíme tuhle hromadu hovna a odneseme na ošetřovnu.“
„Kájo a stavíme se v umejvárně, dáme tomu sprchu, ať se doktoři nezeblijou.“
„Pájo, ty seš tak chytrej. Dem do prdele, mám už toho smradu plnej oblek.“

Postavy nadzvedly nosítka a hnědou hroudu vynesly ven. Okolo postávající zvědavci udělali hodně kroků zpět a ozývaly se hlasy, které komentovaly neskutečný smrad, šířící se po okolí.
„Zavřete někdo ten krám a spusťte okolo ochranný pole, jinak se tady zeblijem do bezvědomí,“ kdosi vykřikl a jiná dvojice se odvážně ujala úkolu.

Pája a Kája donesli nosítka do sprch, které byly okamžitě návštěvníky opuštěny a umístili Martena s přenosným lůžkem do sprchového koutu. Přitáhli hadici a pustili teplou vodu, která okamžitě začala rozpouštět nános hoven z Martenova těla. S odtékající hnědou zapáchající vodou se pomalu objevovalo tělo lidského tvora.
„Kájo, budeme ho muset ostříhat. Ty hovna mu z vlasů nevymejem.“
„Pájo, uděláš to, viď?“
„Kájo, když sem si to vymyslel,“ řekl otráveně Pája, vzal z umyvadla zapomenuté nůžky a počal stříhat dohola velkého lobotomovaného chlapečka.

Bylo spotřebováno hodně vody a tekutého mýdla, než byl Marten zcela čistý. Kája ho oblékl a ocenil omyvatelnost lehátka.
„Pájo, omyvatelné lehátko je skvělej vynález.“
„Kájo, odneseme toho tvora, dáme si panáka a spláchneme ten humus z patra. Co říkáš?“
„Pájo, skvělej nápad.“

Nikdo se jim už nevyhýbal a na ošetřovnu se přivalili jako velká voda.
„Tady ho máte, zkuste z něj něco dostat. My už to chceme mít z krku,“ řekl Pája.
„Položte lehátko na zem a běžte do prdele, smrdíte jak dvě hovna,“ řekl doktor v bílém plášti, který se jich ujal.
Dvojice odešla a doktor se začal věnovat ležícímu Martenovi.
„Kolegyně, pojďte mi pomoci,“ promluvil k doktorce opodál.

Společně přeložili Martena na lékařský stůl a počali jej zkoumat. Přitáhli nad něj nějaký přístroj v univerzální nemocniční bílé barvě, zapnuli a sledovali na monitoru výstup.
„Tak co tady máte, felčaři,“ vstoupil plešatý hromotluk v uniformě s mnoha frčky a metály.
„Nějakýho chlapa, kterýho našli v popelnici uprostřed ničeho, veliteli Kondome,“ řekl doktor.
„Říkali chlapi v hangáru, že ten smrad by zabil i slona, kdyby už nebyli dávno vyhubení,“ zasmál se velitel Kondom a dodal, „úplně doslova nález k hovnu. Hromada hoven nic víc, vrátil sem nalezenej odpad zpět do náruče vesmíru. V tom mrazu ten smrad nemůže nikomu neublížit.“
„Pravděpodobně asi ne,“ zašeptala doktorka a ani nezvedla hlavu od přístroje.
„Říkala jste něco, doktorko?“ zvedl obočí Kondom, kdyby ho měl.
„Nic, veliteli. Je napůl ochrnutý, ale nevidím žádný rány a někdo mu provedl lobotomii. Velmi zkušeně a profesionálně,“ odpověděla již hlasitěji doktorka.

„Kéž jsou všechny bytosti šťastny,“ posadil se Marten a natáhl ruce.
„Ono to mluví,“ podivil se Kondom, „doktorko, dejte to nějak do kupy, třeba nám řekne víc.“
„Rozkaz veliteli,“ odpověděla žena.
„Beztak z něj dostanem hovno, vysadíme ho na nejbližší zastávce,“ rozmyslel se Kondom a odešel.

Po několika dnech byl Marten celkem stabilizovaný, ale pořád byl jen štastný, neskutečně šťastný a obrazy, které mu běhaly před očima, ho nikterak nevzrušovaly. Ten samý obličej, pořád dokola, šikmé oči, dlouhá bradka a zvláštní úsměv.
Udělal několik kroků a dokázal se dostat k odpadkovému koši, který považoval za záchod.
„Pane kolego, už aby byl pryč,“ řekla doktorka.

Velitel Kondom s doktory stál na přistávací ploše a předával zachráněného Martena.
„Napište do protokolu, že se nám ho podařilo stabilizovat, ale nepromluvil. Nevíme kdo to je, co se mu stalo, jak se dostal až tam, kde sme ho našli. Našli sme hovno, pánové.“
„Veliteli Kondome, Spojený Mars vám děkuje za záchranu lidského tvora a splnění povinnosti. Mohli ste ho nechat zdechnout a vůbec nic by se nestalo. Navíc bysme ušetřili, protože máme plný cely podobnejch dementů, kteří nevědí kdo a odkud jsou,“ řekl úředník.
„To sem netušil, příště se polepším a budu se řídit vaším doporučením,“ zasmál se velitel Kondom, otočil a zamířil k lodi.
Marten osiřel obklopen neznámými lidmi, tak roztáhl ruce a opět promluvil. „Kéž jsou všechny bytosti šťastny.“
„Budeš šťasten, neboj náš nový příteli. Ještě jedna malá cela se pro tebe najde, kamaráde,“ odpověděl laskavým hlasem úředník, mrkl k dvěma hromotlukům, kteří čekali na signál. Nasadili Martenovi svěrací kazajku a hodili ho do kufru přistaveného automobilu. Nastoupili a odjeli.

Chvíli byla tma, chvíli světlo, chvíli zase tma a chvíli zase světlo. Když se rozsvítilo definitivně déle než na chvíli, Marten se rozhlédl. Uviděl krásnou polstrovanou místnost, do které mohl narážet dle chuti a nic ho nebolelo. Byl neuvěřitelně šťastný a vůbec nic mu nechybělo. Postavy a obličeje zmizely a krásný kyblík byl na svém místě v rohu, připraven přijmout šťastná hovna. Marten poklekl, strčil ruku do kýble, zamíchal obsah, nabral do dlaně, pomazal si hlavu a začal kreslit po stěnách výhled na hvězdy.

Tímto se uzavřel příběh Martenův. Prvního zmrda, jehož Kapitán Blázen potkal mimo planetu Země.

1 2 3 4 5 6 7