Vesmírní dýleři - 13. Klauniáda
Kanibalové odvedli žrádlo pro boha k ceremoniálnímu místu, kde u obětního kamene čekal šaman. Jeho pomocníci přivlekli dívku, obnažili hruď a položili zády na obětní kámen. Bubeníci počali mlátit do bubnů a dva pomalovanci drželi ruce, jeden nohy a zbytek zmalovaných exotů křepčil kolem. Šaman zvedal ruce do vzduchu, čelenka z lidských žeber mu nadskakovala nad hlavu a náhrdelník z uší rytmicky zvedal z jeho chlupaté hrudi.
Stařena poklekla a začala šamanovi kouřit péro. Mnozí lidojedi se na sebe vrhli a kopulovali jako zvířata. V jeden okamžik šaman vykřikl a zvedl ruce, ve kterých držel obsidiánový nůž. Prudce vrazil čepel do ležící basketbalistky, udělal několik prudkých pohybů, otevřel hrudník a vytáhl tlukoucí srdce. Lidojedi orgasmicky zajásali, šaman se stojícím pérem skočil na mrtvou oběť a souložil s ní, dokud se neudělal.
Catherine opět zvracela a spolu s ní i některá děvčata.
„Můj vůdce, myslím, že je pravý čas pokusit se o útěk,“ řekl Kokot a vypadal skutečně vážně.
„Kokote, po obědě, až budou přežraní a odpadnou,“ odpověděl Blázen, kouřil a přemýšlel, kde je ten posranej Číňan, když tu se najednou ozvalo zavytí vakovlka.
Pong byl zrovna v nejlepším, když ho vyrušilo škrábání za oknem. Reflexy zabijáka zbystřily a ruce odhodily z postele dvě Marie, které byly zrovna v půlce zpovědi. Rychle se oblékl a popadl oba své meče. Přiblížil se k oknu a čekal. Najednou oknem prolétl kámen a hned za ním se dovnitř začaly sápat červeně pomalované ruce. Pong počkal, než se objevily pomalované tváře a předvedl několik bezchybných bleskových výpadů, během kterých uťal několik rukou a veškeré hlavy.
„Marie, musíte se o sebe postarat samy, já musím za Šéfem, kurva průser a já si tu v klidu mrdám,“ promluvil k nechápajícím holkám a zmizel oknem v ranním světle.
Prosekával se masou jakýchsi domorodců, které nedokázal zařadit a v hlavě mu jel jenom obraz Šéfa. Narazil na skupinku Járovy dívčí ochranky, kterak se krutě řeže s překvapivě zkušenou skupinou domorodých násilníků. Pong děvčatům pomohl odvedením pozornosti části útočníků a stroj na zabíjení jel na sto dvacet procent. Řvoucí divoši útočili s maximální silou a jejich mrtvá těla a odsekané údy se hromadily okolo.
Číňan si všiml, že ho občas jedním okem pozoruje bojující skupina dívek a to mu přitápělo pod egem. Jeho meče se nořily do těl domorodců a pomalu postupoval po cestě k domu pro hosty.
Už z dálky viděl, že vše je prozatím ztraceno. Viděl, jak divoši odnášejí Blázna a další oběti omráčené a přivázané jednotlivě ke kůlům, které nesly vždy dva domorodci. Pong se proplížil do domu, posbíral zbraně, trochu jídla, kompas, telefon a další drobnosti, které považoval za důležité.
Opatrně se podíval z okna a uviděl krvavou scenérii. Většina útočníků již odešla a zbytek hodoval na svých obětech.
„Zkurvení lidojedi, kdybych měl čas, nakrmil bych je jejich vlastníma střevama, ale musím za Šéfem,“ dumal a vyskočil zadním oknem do džungle. Velmi opatrně se přiblížil na doslech domorodců a sledoval je.
Džunglí šli několik dlouhých hodin a až k večeru dorazila kanibalská karavana do vesnice. Z chatrčí vyběhl dav dětí a žen a běžel naproti mužům, vracejícím se z lovecké výpravy. Obklopil lovce nesoucí zajatce a házel po nich klacky a kamení.
Stará ošklivá stařena čekala, dokud nedošli do centra vesnice a něco nechutně zaskřehotala. Pong si povšiml Kokota, kterak se snaží dělat omámeného, ale moc se mu to nedaří. Naštěstí byli domorodci tak zabraní do jásotu a oslavování, že si toho naštěstí nevšimli. Pongovu pozornost upoutalo, že stařena ukázala na jednoho mladého muže a mladou dívku. Dav znovu vykřikl a vrhl se k nebožákům, které sebral nosičům, aniž se naštěstí nestihli probrat, když je krví omámený dav lidojedů rozřezával kamennými noži. Pong si odplivl a pomyslel něco o humanitárním povraždění zbytečných jedinců. Nedělalo mu však problém se ovládnout a rozhodl vyčkávat, dokud situace nebude klidnější a bude bezpečně jasný, kam uklidili Šéfa s partou.
Setmělo se a Pong pozoroval slavící domorodce. Sralo ho, že mají zodpovědnou ochranku, která zcela střízlivá pečlivě hlídala okolí vesnice. Plížil se džunglí okolo vesnice, dokud nespatřil chýši se stěnami z bambusové mříže s velmi děravou střechou, ve které na holé zemi ležel Blázen, Karlos, Urgha a pár děvčat. Kokot byl opřený o stěnu a dělal, že nevnímá okolí. Pong si však všiml, že je ve střehu a vydal ze sebe zvuk samečka čínského hovnivála v období rozmnožování. Pozoroval dalekohledem Kokota, který ani nemrkl. Když už si Pong začínal myslet, že s Kokotem je něco v nepořádku, rozverný robot mrkl a odpověděl jako samička čínského hovnivála.
Pong si s úlevou oddechl a usoudil, že má konečně chvíli čas pro sebe. Vyndal své nádobíčko, nadrtil několik lajn perníku a postupně v leže vyšňupal. Spojil pod bradou ruce a položil na ně svoji hlavu. Čekalo ho několik klidných pozorovacích hodin. Musel vymyslet, jak dostane ven Blázna, protože mu zbývaly v podstatě dvě možnosti. Buďto vyvraždit celou vesnici a nebo vyvést Kapitána potichu do džungle a nenápadně zdrhnout. Oboje neslo svá rizika a tak usoudil, že další pozorování bude ještě nutné. Chtěl vidět celý denní rytmus vesnice.
Kalba domorodců se protáhla dlouho do noci. Během večírku stihli rozsekat a sežrat několik zajatců z Dětí božích, z nichž některé byly podrobeny zpovědi. Náčelník Jára byl přibitý k kříži a celou brutální hostinu mohl sledovat z božského nadhledu. Ponga to docela pobavilo, protože takový konec asi guru nečekal.
Začalo svítat. Většina osazenstva se probrala z nočního opojení a k Pongově překvapení byli docela čilí. To ho přivedlo na myšlenku, že ta zkurvená stará bába jim dává do snídaně nějaký fet, protože první kroky každého domorodce vedly k její chýši, před kterou seděla na kusu dřeva a rozdávala nějaké placaté hnědé 'cosi'.
Po snídani většina mužů odešla a zbytek vesnice se začal věnovat běžným denním domorodým pracím. Úklid kostí, vymetání kotců s prasaty, třídění brambor či výchově dětí. Pong usoudil, že nejlepším časem k útěku by mohla být obědová siesta, kdy většina odpadne po bohaté hostině. Zase padlo za oběť několik zajatců a z hrnců se opět začalo kouřit.
Pongova představivost byla bohatá, ale děti sající travním brčkem mozek z hlav byly síla i na něj. Jediný co ho uklidňovalo, že jeho děcka to nejsou a že jsou mu úplně u prdele. Byl rád, když postupně začali odpadávat a on se mohl přiblížit k boudě s Bláznem. Schoval se za ní a vydal ze sebe vytí vakovlka.
„Hele, Kokote, zdálo se mi to a nebo sem slyšel vakovlka?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, slyšel jste skutečně vakovlka,“ odpověděl Kokot a viditelně se usmál.
„Ty vole, ale to je nějaký divný…,“ začal přemýšel Blázen, ale přerušil ho známý hlas.
„Šéfe?! Šéfe, jste v pořádku?“
„Ty vole, Pongu, konečně ses našel. Kde si celou kurva dobu byl?“ vyhrkl Kapitán.
„Šéfe, někdy vám to celý znovu odvyprávím, ale teď musíme pryč. Muži odešli z vesnice a starý, ženský a děti maj siestu po obědě. Máme pár minut na to, abysme nenápadně opustili tuhle zasranou díru.“
„Fajn Pongu, stejně sme si říkali, že je čas zdrhnout. Jdeme jenom my a nebo chceš zachraňovat taky ostatní?“
„Šéfe, seru na ostatní, tady sme vůbec neměli bejt. Půjdou jenom ti, kteří jsou v týhle posraný a poblitý kleci. Koukám, basketbalovej tým pěkně prořídnul,“ podíval se Pong po Catherine, kterou držely dvě poslední basketbalistky a zasmál se.
„Vítejte v realitě, holky.“
Blázen a jeho společníci se připravili na cestu, Catherine srovnala svoji špinavou růžovou sukénku a snad naposledy zvracela.
Pong mezitím mečem odřezal několik větví z mříže a zhotovil průlez na svobodu. První se protáhl Kokot a za ním šel Blázen. Počkali až bude venku veškeré osazenstvo vězení a naposledy se rozhlédli po vesnici.
Pong je vedl skoro neviditelnou stezkou pryč od vězení, protáhli se dírou v plotě a zmizeli v džungli.
Mlčky uběhli několik kilometrů, než zastavili a vydýchali se. Tedy kromě Ponga a Kokota z celkem logických důvodů.
„Blázne, jak dlouho ještě poběžíme?“ zeptala se Catherine. Blázen se podíval po Pongovi.
„Dokud nedoběhneme k řece,“ odpověděl stručně.
„A kdy k ní doběhneme?“ zeptala se znovu Catherine.
„Jestli k ní doběhneme, jest správná otázka. Já sem je měl všechny pozabíjet. Šéfe, čeká nás honička,“ zvedl hlavu Pong, protože džunglí se rozlehl příšerný řev, až ptáci a zvířata utichla.
„Asi zjistili, že jsme pryč,“ řekl Karlos.
„Vypadá to tak,“ souhlasil Blázen a zapálil brko.
„Šéfe, najdou nás,“ pokusil se nesouhlasit Pong, ale když uviděl Bláznův obličej raději neodporoval. Počkal, až Kapitán dohulí a znovu se rozeběhl.
„Běžíme zmrdi o život,“ zahulákal a zmizel pohlcen listím.
