Vesmírní dýleři - 6. První krev
Blázen opět vytáhl svý narkonáčiní a začal připravovat směs.
„Můj vůdce,“ promluvil po delší době Kokot, „co s nima budeme dělat? Chápu, že tady něco smrdí, ale budeme muset Martenovi nějak vysvětlit, proč zařvalo tolik lidí.“
Blázen dobalil a zapálil joint.
„Kokote. Martenovi nic vysvětlovat nebudu, stejně si myslim, že to byl von, kdo sem poslal tohodle sebevědomýho frajera a kdo těmhle mentálům řekl, že maj dělat, jako že nevěděj, která bije. Něco na nás ušil a já chci vědět co a proč.“
„Myslím, že se asi nejdřív zeptáme tady kreténa,“ řekl Blázen, potáhl z jointa a vložil do úst černochových se slovy, „užij si ještě něco.“ Pak se otočil k poslednímu z Martenových hochů.
„Co vám Marten řekl?“
„Nic, Blázne, opravdu nic.“
„Jak nic? Něco vám musel říct, když jste mi zatajili, že znáte Negra.“
„Jen řekl, ať děláme, že Negra neznáme. Víc nic.“
„Kurva, proč takovej debilní plán, vždyť v něm chybí logika,“ zanadával Blázen, sebral černochovi z úst brko a párkrát potáhl.
„Proč kurva takovej blbej plán, to mi nejde do hlavy. Každopádně nic to nemění na věci, že nemám rád lidi, kteří mi lžou do ksichtu. Debata s tímhle debilem nemá smysl. Pongu, doraž ho.“
„Šéfe, milerád.“ odpověděl s lehkým úsměvem zabijáka. Postavil se za stále klečícího Martenova muže, napřáhl meč a rozpůlil chlapovi lebku od temene až ku krku jako vodní meloun. Dvě půlky hlavy spadly na stranu a tradičně obě oči dvakrát zamrkaly, akorát ústa nic nemohla naznačit, protože byla rozpůlená. Pong utřel krev z čepele meče a schoval do pouzdra. Blázen se otočil k Negrovi.
„Chlape, co mi řekneš po tom všem?“
„Blázne, to co bys chtěl slyšet ti stejně říct nemůžu. Ale co ti můžu prozradit je, že ti kteří mě sem poslali, klidně mohli jednat v reakci na Martenovu žádost.“
„A co tihle?“ ukázal Blázen směrem k mrtvolám.
„Ti měli zemřít. Tebe jsem měl zkusit přemluvit ku spolupráci a když bys nepřistoupil… Však už víš. Ale neřeknu ti, kdo mě sem poslal. Ty bys prozradil svý chlebodárce?“
„Negře, to nevím. Záleželo by asi od mučení, který bych podstoupil. Já jsem srab a bojím se. Víš?“ zasmál se Blázen a pokračoval.
„Proto mám tyhle lidi, jako je Pong nebo Kokot, kteří zase umí zařídit, abych se nedostal do situace, v jaký seš třeba teďka ty. Kdybys aspoň věděl vo co jde, nechce se mi totiž věřit, že by se mnou takhle vyjebali jenom kvůli hulení.“
„Kvůli fetu ne. Říkal sem ti, že si součástí něčeho většího,“ odpověděl Negr.
„To sem nepřeslechl, ale samozřejmě nevíš čeho jsem jako součástí?“
„Vopravdu nevím, ale Ti, kteří mě sem poslali, jdou po něčem fakt velkým. Bavili se o nějaký technologii přenosu na opravdu velký vzdálenosti.“
Blázen se podíval po Kokotovi, ten jen pokrčil rameny a nic neříkal.
„Já nevím, co s tebou? Nejradši bych tě zabil a byl by klid, ale něco mi říká, že by někdo měl říci hlavě, která si myslí, že pohybuje figurkami po šachovnici, co se tady stalo. A nevidím tady nikoho jinýho, kdo by předal jasný vzkaz, než tebe.“
Blázen se otočil k Pongovi.
„Mám pro tebe libovej úkol. Vyřízni mu jazyk.“
„Šéfe, ja vás miluju,“ zachechtal se Pong, opět vytáhl svůj kastrační nožík, obešel mrtvolu a přiblížil se k Negrovi.
„Blázne, ať mě zabije, ať mě radši zabije,“ klidně křičel dredatý černoch.
„Ne, musíš svým pánům říct, co jsi zde viděl. Navíc seš mi sympatickej a doufám, že jednou v jiným čase, až nám vyprší aktuální dohody, uděláme poctivej byznys.“
„Já bych tě zabil,“ odpověděl Negr.
„Teď ale ne,“ řekl Blázen a naznačil rukou Pongovi, že má splnit rozkazy.
„Šéfe, podržíte mi jeho hlavu?“
„Ne, Pongu, buď to zvládni sám a nebo si řekni Kokotovi. Víš, že na tyhle srandičky nemám žaludek.“
„Kokote, podržíš mi ho?“
„Pongu, milerád se aspoň malým kouskem zasloužím o tento úžasný miniholokaust. Něco takového viděli oči mé dnes poprvé,“ s nadšením v hlase pronesl Kokot a přistoupil k černochovi.
„Kokote, drž mu hlavu, aby sebou příliš neškubal, já provedu zákrok. To je trápení, co frajere?“ řekl stále se usmívající Pong.
Kokot chytil černou hlavu, Pong jednou rukou vytáhl růžový jazyk a kastračním nožíkem provedl rychlý řez. Hlava zachrčela, vyplivla krev a Kokot sebou škubl. Jeho dlaně se srazily a všude kolem se rozletěly kousky kostí, dredů a chuchvalce mozku.
„Ty vole,“ udiveně nadhodil Pong.
„Kokote, cos to doprdele...?“ vyjel Blázen a rukou sundaval z oblečení kousky kostí a mozku.
„Můj vůdce, já jsem si na něco vzpomněl.“
„Na co sis ty vole vzpomněl?“
„V počítači jsou šifrovaný databáze a soubory.“
„Jaký šifrovaný co?“
„Data. Nevím jaká, ale nikdy jsem jim nepřikládal velký význam. Až teď jsem si uvědomil, že by mohly být hledanou souvislostí. Navíc, za humny našeho pozemku, jsme už jednu mrtvolu našli.“
„Tos ho, ale nemusel zabíjet.“
„Můj vůdce, omlouvám se, stalo se. Já úplně zapomněl, že mám ve svých rukou hlavu a jak jsem si vzpomněl…,“ kál se Kokot.
„Nedá se nic dělat, ale myslím, že musíme zpátky do stanice. Něco smrdí ve vzduchu.“
Blázen se naposledy rozhlédl po masakru, zakroutil hlavou a otočil se ku svým druhům.
„Sundejte ze sebe ten bordel a jedeme do hajzlu,“ řekl a počkal než parťáci trošku očistí oblečení. Pak vyšli ven a všimli si několika zaparkovaných aut.
„Už je potřebovat nebudou,“ zasmál se Pong.
„To ne, ale nám se bude jedno hodit. Vypadá to, že náš řidič nepočkal,“ řekl Blázen a obrátil se k Kokotovi.
„Zkus nějaký nastartovat, to bys mohl zvládnout, ne?
„Určitě,“ odpověděl Kokot a vydal se k jednomu z aut. Chvíli se hrabal v zámku, načež se otevřely dveře.
„Můj vůdce, račte nastoupit. Taxi právě dorazilo.“
Trojice nastoupila, Kokot se ujal řízení, nastartoval a vyrazili zpět k Rozverným tanečnicím pro zbytek posádky.
„Můj vůdce, co povíte Martenovi?“
„Pravdu Kokote, pravdu. Ale jestli v tom měl pracky, dokázat zatím nemůžu.“
„Šéfe, zabijeme ho?“
„Pongu, ne dřív, než najdeme nějaký důkazy, že v tom jede,“ odpověděl Blázen.
„Šéfe, stejně to byla paráda. Zabíjel bych každej den,“ spokojeně mručel Pong.
„Já ne, Pongu.“
