Vesmírní dýleři - 6. První krev
Přibližně v tu samou dobu, opět kdesi v místnosti mimo Sluneční soustavu, stála v tlustém stínu sochy skupina postav v černých kápích a hovořila temnými hlasy.
„Trošku se nám to podělalo, pánové.“
„Jo, zajebalo se to pořádně. Otázka je, jak to odjebat co nejlíp a nenapáchat další škody v našich plánech.“
„Myslím, že jsme Kapitána Blázna lehce podcenili.“
„Kdo mohl čekat, že ten jeho Číňan je magor, kterej se rodí jednou za tisíc let.“
„Navíc vůbec nevíme co se stalo s druhým týmem, který měl prozkoumat základnu.“
„To je další problém. Snad je nechytili živý a nebudou mučit, určitě by promluvili.“
„Co budeme s Bláznem dělat?“
„Teď nic, zůstaneme ve stínu. Budou podezřívat Martena.“
„Logické. Avšak předpokládejme, že Kapitán získal přístupové klíče k databázím, pak je jasné, že dříve nebo později přijdou na pravý účel transportéru.“
„Co pak?“
„Pak nepotřebujeme Martena. Stejně je směšnej s tím svym Velkým démonem.“
„Máš pravdu, pořád nechápu, proč mu musíme říkat ‚Velký démone‘. My máme obyčejný jména, on má obyčejný jméno. Jako by Čůrák, Vohnout, Análník, Šoustal, Pičín, Matkopíchač, Kokot a Sráč byla nějaká zvláštní jména. Například Kokot je tak častý jméno, že každej třetí android se tak jmenuje. A sere to někoho? Nikoho, jenom Marten musí mít něco extra.“
„Jojo, Temný Matkopíchači,“ ozvalo se souhlasné temné mručení.
„Největší prdel ale je, že tenhle lidskej svrab si klade podmínky. Smrdutá rasa s trapnou dobou vývoje. Jsou rádi, že se vyškrábali ze svý planety a budou klást podmínky nám? Kurva, co si myslej, že sme? Nějaká parta skautíků? My sme kurva 'Temný kolegium'“.
„Jojo, Matkopíchači,“ znovu sešlost postav v kápích temně zahučela na znamení souhlasu.
„Matkopíchači, co uděláme s Bláznem, když Dém…, pardon Marten, selže?“
„Jak jsme ráčili zjistit, Blázen a jeho posádka není zase taková parta sfetovanejch idiotů, jak se nám snažil namluvit Marten, protože ten jeho Číňan, to je panečku zvrhlej bastard, jakej se rodí fakt jednou za tisíc let. Musíme dát dohromady kurva tým. Jo a projel sem naši databázi vyrobených androidů. Kokot je šmejd, kterej je nacpanej univerzitníma informacema a nebude se bát je proti nám použít.“
„Kdo myslíš, že by měl velet našemu týmu řešitelů problémů?“ zeptal se temný chraplavý hlas.
„Přemýšlím nad tím od tý doby, kdy jsme zjistili, že Negr selhal. Fajn, změřili sme síly, ale příště musí stát hermafroditní bohyně války a smrti na naší straně.“
„A kdo by to měl být?“ ozvala se temná zvědavá otázka.
Chvíli nebylo slyšet vůbec nic, protože nastalo temný ticho. Poté se temným hlasem opět ozval ten, jenž byl nazýván Matkopíchačem.
„Existuje jen jedno stvoření, které může vyřešit náš kurva problém. Ač nerad, budeme ho muset povolat.“
Temné ševelení proběhlo skupinkou v kápích.
„Snad nemyslíš onoho, kterého jsme poslali za hranice známýho vesmíru, aby pokračoval ve průzkumu nových a neznámých oblastí s povolením zabíjet?“
„Ano a řekl bych, že kolonizátor je velmi úspěšný. Uvědomte si, kolik nových území naším jménem přičlenil k říši. Zisky nám vzrostly stonásobně za těch pár let.“
„Jenže je neřízená střela,“ temně podotkla jedna z postav.
„Má trošku nekompromisní metody, pravda, ale účinný,“ odpověděl Matkopíchač.
„Odpálil hvězdu a vymazal celou sluneční soustavu z mapy vesmíru. I s miliardama obyvatel.“
„Omluvil se, že to trošku přehnal. Proto jsme se dohodli, že na nějakej čas zmizí v hraniční zóně.“
„Však taky nezbyl nikdo, kdo by si oficiálně stěžoval. Ten magor si to spočítal velmi dobře,“ kdosi temně pravil.
„Vážení, já bych se v hovnech už nehrabal, všichni víme, že Velká rada nebyla zrovna nadšená, ale za padesát let už nebude nikdo vědět, že nějaká hvězda s osídlenou soustavou existovala. Za dobu existence našeho druhu jsme viděli zanikat tisíce civilizací z mnohem banálnějších důvodů, než je exploze hvězdy.“
„Jasný, ale přeci jen…,“ temně ještě kdosi zkusil cosi namítnout.
„Nic takovýho, velký problémy vyžadují tvrdý řešení. Souhlasíte, abych ho povolal zpět?“
Chvíli zase bylo slyšet temné ticho přerušované občasným temným zamručením, jak postavy v kápích přemýšlely a vyměňovaly své temné myšlenky.
„Stejně ses nás zeptal jen ze slušnosti, viď Matkopíchači?“ zeptala se opatrně temně jedna z postav.
„V podstatě jo, chcete zvednout ještě ruce pro znamení souhlasu?“
„Je nutný tento temný obřad?“ zeptala se temně další z postav.
„Jen v případě, že na něm budete trvat,“ odpověděl Matkopíchač.
„Co myslíte?“ daly hlavy v kápích dohromady temné postavy.
Zase nastalo temné ticho přerušované temnými mručeními, než se otočila jedna kápě.
„Chceme obřad souhlasu.“
„Budiž. Postavme se do kružnice a přidáte se až začnu,“ řekl Matkopíchač a čekal, než udělají kružnici.
Začal pomalu a potichu mručet a klepat rukama. Pomalu zvyšoval hlasitost svého temného mručení a postupně se k němu začal přidávat zbytek kolegia. Klepajíce rukama a temně mručíce se začala skupinka postav pohybovat po kružnici konstantní rychlostí. Matkopíchač přidával sílu v hlasu a pomalu začal zvedat ruce.
Tímto způsobem udělali mnoho koleček, až bylo mručení nesnesitelně hlasité a všichni třepali rukama nad hlavami. Extáze dostoupila vrcholu. Matkopíchač zmlkl a dal ruce podél těla. Čekal až skončí ostatní.
„Já tyhle rituály miluju, vždycky mě nabijou pozitivní silou,“ řekla jedna z postav.
„Ale je lepší k nim otevřít láhev, vysypat drogy z dýleráků a objednat děvky,“ odpověděl Matkopíchač, malou chvíli mlčel a pokračoval.
„Všichni jste souhlasili. Povoláme Ničitele světů,“ velmi, ale velmi temně se Matkopíchač rozesmál a smál se dlouho. Postupně se k němu přidávali ostatní až se nakonec odněkud objevila láhev a začal kolovat joint.
