Vesmírní dýleři - 17. Země nemrtvých
„Šéfe, myslíte, že je to dobrej nápad?“ zeptal se opatrně Pong.
„Pongu, nevím, ale mohlo by dojít na nějaký dobrodružství, už dlouho sme nic nezažili a současný obchody jsou pěkná nuda. Konta máme tučný, tak proč si trošku neužít. Navíc si uvědom, že přišli za námi a za nikým jiným.“
„Šéfe, máte pravdu, ale aby s námi nevyjebali jako zmrdi tenkrát v bordelu...“
„Pongu, mám takovej vnitřní pocit, že kdyby s námi chtěli vyjebat, nepřijdou bez pozvání do našeho podniku,“ odpověděl s úsměvem Blázen a v duchu byl velmi pyšný na svůj bar s děvčaty, který koupil z Martenovy pozůstalosti.
„A uvědom si, kdo to za námi přišel.“
„Šéfe, …“ zamyslel se Pong a zavzpomínal na prazvláštní setkání v zábavním podniku U Blázna.
Seděl se Šéfem, Kokotem, Urghou a Karlosem v pohodlných sedačkách soukromých prostor a dívali se na taneční parket pod sebou.
Holky u tyče jely jako o život, Blázen pokuřoval novou sklizeň z titanských skleníků, které byly pravidelně rozšiřovány a Pong s Urghou rýsovali lajny. Kokot upíjel ze sklenice s olejem a kontroloval složky s účetnictvím. To tedy nebylo vidět, protože měl databáze v paměti a na první pohled se nijak neprojevoval. Něco ho však v jednu chvíli zaujalo. Hosté na parketu přestávali tančit a vytvářeli uličku, kterou procházely tři kymácivé postavy.
„Můj vůdce, kdo to je, to není možné…,“ vstal Kokot a ukázal prstem.
„Co tam vidíš?“ zeptal se Blázen.
„Já nevím, ale vypadá to jako... Ne to není možné.“
„Co se děje?“ přidala se Urgha a nechápavě se dívala po Kokotově zmatené tváři.
V tu chvíli však přišel hlídač od dveří, byl pochcaný a páchl hovnem.
„Pane Blázen, dřív než se půjdu převlíknout, dole stojí tři fakt divný jedinci a drží v ruce ceduli s nápisem, že nám neublíží a chtějí s vámi mluvit.“
„Tak je pozvi dál a jdi se převlíknout,“ řekl Blázen a mocně potáhl.
„Kapitáne, je to rozumný nápad?“ zeptala se Urgha.
„Přišli, tak je neodmítneme, nemyslíš?“
„Něco by na tom mohlo být, ale ten posranej strážce mě trošku děsí.“
„Urgho, mohl taky bejt mrtvej,“ rozesmál se Blázen.
Místnost zmlkla, když vstoupili tři nikým nezvaní hosté. Vypadali opravdu příšerně, špinaví, rozedraní a tváře, které naši společnosti připomněly cosi ze života.
„Kurva, co to je? Já sem netušil, že Mozeček má nějaký příbuzný,“ zarazil se Karlos, který právě vylezl ze záchodu. Jeho spokojeně vysraný výraz se změnil na překvapený a dokázal ze sebe vypustit jenom tyto dvě věty. Popis naprosto seděl, protože před nimi stály tři laciné ušmudlané kopie jejich Mozečka a prostřední držela v ruce cedulku.
„Mozky, mozky, mozky,“ řekla postava a cedulku otočila. „Nechceme vám ublížit. Kdo z vás je Generál Blázen?“
Všichni v místnosti se po sobě podívali a nechápavě zírali. Pong povytáhl meč, ale Blázen ho rukou nenápadně zastavil.
„Mozky, mozky, mozky, mozky, mozky,“ udělala dva kroky prostřední figura.
„Možký, možký, možký,“ vykročil nečekaně vpřed Kokot.
„Mozky, mozky,“ řekla postava.
„Možky, mozky, možký,“ odpověděl Kokot.
„Mozky, mozky, mozky. Mozky.“
„Mozky, možký, mozky,“ řekl Kokot a otočil se k Bláznovi. „Můj vůdce, za chvíli se aktualizuje překladač a budete jim rozumět. Jejich řeč je kupodivu podobná Mozečkově řeči.
„Mozky, mozky, možký. Mozky, mozky,“ pokračoval v rozhovoru s nezvaným návštěvníkem.
„Mozky, mozky, možký, moz… proto mozbuuje,“ nezafungovala příliš dobře aktualizace překladače a objevily se vadné titulky.
„Kokote, cožeto??“ zeptal se Kapitán.
„Můj vůdce, také vidím, že překladač nepřekládá. Asi budu muset vymyslet nějaký plugin. Budete se divit, ale jsou skutečně Mozečkovi velmi vzdálení příbuzní, kteří však vznikli jiným způsobem. Vyhladili se atomovkami a ti, kteří přežili, povstali z popela mrtvých. Předpokládám, že se tak stalo vlivem záření, protože i teď ještě září jako vánoční stromeček z Černobylu.“
„No a co potřebujou?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, budete se divit, ale starý dobrý pervitin. Jejich dýler zemřel, nezanechal nástupce a posledními zásobami vybavili dobrovolníky, kteří se rozlétli do celé galaxie, aby pátrali po novém dodavateli pervitinu.“
„A předpokládám, že se někde na cestách doslechli o nějakým bláznovi, kterej má fakt vyhlášenej matroš a tak jsou tady, že jo?“
„Mozky, mozky. Mozky, mozky, mozky,“ promluvil prostřední.
„Co to říkal?“ zeptal se Kapitán.
„Můj vůdce, legendy prý nelhaly, jste chytrý jako lišák,“ lehce se Kokot usmál.
„Nejsem chytrej, jen už za ty roky znám smažky, věděj jak se vetřít do přízně. A taky nejsem generál, ale jenom Kapitán.“
„Mozky, mozky, mozky,“ odpověděl prostřední.
„Prý se omlouvá, ale rádi by přešli k obchodu.“
„Fajn, chtějí ochutnat?“ vstoupil do rozhovoru Pong.
„Mozky, možky, mozky, mozky,“ otočil se Kokot.
„Mozky, mozky. Mozky, mozky, mozky, mozky. Mozky.“
„Velmi rádi, mají abstinenční halucinace a brzo by stejně zemřeli. Našli nás na poslední chvíli.“
„Klikaři,“ zamručel Karlos a netvářil se příliš nadšeně z nových příchozích.
„Kokote, zeptej se jich jestli mají nějaký jména. Snad máme právo vědět, kdo nám to šňupe perník,“ ozval se Karlos.
„Mozky, možky.“
„Mozky.“
„Můj vůdce, který mluví se jmenuje Mozek, ten menší Střevo a ten větší Játro.“
„Skuteční kreativci,“ zasmál se Blázen, ubalil a zapálil brko.
Jejich noví nemrtví hosté vypadali po lajnách velmi spokojeně.
„Tak co chcete?“ zeptal se Blázen, když se všichni usadili okolo stolu do křesel.
„Trošku se loupou,“ šeptla Urgha Karlosovi do ucha a nenápadně se podívala na hromádky látek, kůže a kousků kostí, které po nich zůstávaly.
„Služebnictvo to bude muset vyluxovat,“ dodal Karlos a šňupl kokainu ze stříbrného tácku.
„Mozky, mozky. Mozky, mozky, mozky, mozky, mozky. Mozky. Mozky,“ suchými hlasivkami chrčel Mozek.
„Můj vůdce, perník je kvalitní a prý jim vlil do jejich mrtvých žil spoustu nové energie. Chtěli by si objednat celou fabriku a zaučení do technologie.“
„Nejsou žádní troškaři. Řekni jim, že kvasinky jsou nejdražší na celým podniku, protože kvasinky prdící efedrin nejsou levný. Zeptej se jich, jestli vůbec maj nějaký love. Vypadaj šupácky.“
„Mozky, mozký, mozky, mozky.“
„Mozky. Mozky. Mozky, mozky, mozky. Mozky, mozky.“
„Můj vůdce, peníze nejsou žádný problém. Živí se výrobou a prodejem vysoce radioaktivních látek, protože zpracovávají pozůstatky po válce. Radiace jim jaksi nemůže ublížit. Jsou ochotní zaplatit půlku předem.“
„Kokote, fakt nekecaj? Pokud to vidí takto, řekni jim, že provedeme transakci ihned a za měsíc nás můžou čekat s celou fabrikou a manuálem k provozu.“
„Mozky, mozky. Mozky.“
„Mozky,“ řekl Mozek a vytáhl z rozpadající kapsy kartu.
„Ááá, zase ten intergalaktickej sráč.“
„Mozky?“
„Prý jestli máme něco proti Žbluňku?“
„Kokote ne, ale řekni mu něco o převodních kurzech a dej mu nějaký slušný procenta. Jistý je jedno, nejsou tam Číňani se svým Kreditem.“
„Mozky, mozky, možký. Mozky.“
„Mozky, mozky.“
„Můj vůdce, Nemají problém.“
„Tak fajn. Pongu, narýsuj lajny, zajdi pro dvě kila vzorku, ať mají něco na cestu a po potvrzení transakce zapaříme,“ řekl Blázen, zvedl se a šel pro intergalaktický platební terminál.
