Vesmírní dýleři - 17. Země nemrtvých
Sepsali dohodu, obdrželi souřadnice planety Nemrtvých a posečkali na potvrzení platby. Blázen tedy počkal rafinovaně na dvojnásobný počet potvrzení, protože si nebyl úplně jistý, jestli se nejedná o šméčko, ale Galaktická offshore banka ohlásila na terminálu stoprocentní úroveň jistoty a Blázen pocítil spokojenost.
„Kapitáne, ste si jistej?“ zeptal se Karlos.
„Jo, sem. Když se něco vyjebe, zůstaneme maximálně na nule. Druhá půlka je náš zisk a fabrika něco stojí,“ rozesmál se Blázen a kouřil joint.
Pong přinesl dvě kila a Střevo předal kontejner se vzorky jejich produktů, prý kdyby se náhodou našel zájemce, dal by se domluvit obchod. Bláznovi prolétlo hlavou něco o Číňanech, protože ti by se možná mohli zajímat o netradiční suroviny. Proběhl obvyklý páteční večírek, tanec, dívky, drogy, alkohol a slušnej blázinec. Zvláštní hosté byli nakonec velmi dobře přijati, protože návštěvníci podniku zjistili, že jim nic nehrozí a kdy se můžete potkat se skutečnými neagresivními nemrtvými?
Měsíc skoro uplynul, Kapka měla plně naložený nákladní prostor a probíhaly poslední přípravy před cestou.
„Šéfe, je dobrej nápad brát sebou Mozečka a Mazlíčka?“ zeptal Pong, když stál s Bláznem pod lodí a čekali, až Kokot zavře a zabezpečí stanici. Blázen se po něm podíval a nic neříkal.
Kapka vyletěla ze svého doupěte a připravovala se k dálkovému letu. Kokot provedl tradiční oblet nad kráterem a zamířil pryč ze Sluneční soustavy.
Doktor se připravil k vytvoření červí díry a převzal řízení. Jeho kovový hlas oznámil, že let bude krátký, tak ať nerozjíždí velký mejdan.
Posádka se rozešla do svých ubikací a na můstku zůstal kromě doktora ještě Blázen, Kokot a Karlos.
„Kapitáne, jste si tímhle kšeftem jistej?“ zeptal se Karlos, drtil kamínky a prudil.
„Karlosi, zboží je zaplacený, zbytek je naše práce. Neprodáváme kurva rohlíky, nemůžeš čekat trh se zeleninou.“
„No jo, já jsem jistější ve svý starý dobrý ponorce.“
„Karlos, až se vrátíme, protáhneme naši starou plechovou rakev a vyrazíme na Havaj.“
„Můj vůdce, můžu pustit svého studeného přítele z pokoje?“
„Ne. Kokote, viděls jak byl vystresovanej. Sám si nejsem jistej, jestli byl dobrej nápad vzít ho s náma. Dlouho, ale nikde nebyl a zaslouží si trošku provětrat. Radiace mu snad neublíží, tobě taky ne a zbytek si bude muset vzít skafandry.“
Kokot nic neodpověděl a uraženě se začal věnovat přístrojové desce.
„Hlavně nebuď uraženej, je to pro dobro nás všech,“ rýpl si Blázen a potáhl z jointu.
„Konečná, vystupovat!“ rozlehl se Doktorův umělý hlas lodí. Tunel skončil a Kapka prošla horizontem událostí.
„Jsme na místě, přebírám řízení,“ ohlásil Kokot, Karlos smetl z desky bordel a převzal roli druhého pilota. Blázen otevřel domluvenou komunikační frekvenci a ohlásil přílet.
„Mozky. Mozky, mozky, mozky. Mozky. Mozky,“ ozvalo se z reproduktoru.
„Můj vůdce, jsou rádi, že jsem dorazili a dostali jsme souřadnice místa přistání. Prý je bezpečné, jediná vyčištěná plocha na planetě.“
„Dobrá, přistaň podle jejich pokynů,“ odpověděl Blázen a vzal mikrofon komunikátoru.
„Posádko, budeme přistávat.“
Kokot provedl několik obletů nad planetou, aby se podívali s čím mají tu čest. Rudá oblaka budila sama o sobě respekt a dálkové senzory hlásily podmínky nevhodné pro život. Radiace z planety sálala jak z horkých kamen.
„Fakt nevim, co si mám představit pod pojmem ‚vyčištěná plocha‘, vždyť tohle je jedna velká radioaktivní hrouda poletující vesmírem.“
„Můj vůdce, trup lodi nás ochrání, po přistání a vyložení dodávky nahodíme štíty. Budeme jako v bavlnce, nebojte se,“ konstatoval Kokot.
„Doufejme,“ povzdechl Blázen a zapálil dalšího jointa.
Kokot zamířil do rudých mraků, proletěl skrz hustá oblaka plná radioaktivní vody a pod nimi se objevila apokalyptická krajina s mohutnými krátery po výbuších bomb, s ruinami starých měst a vyschlými řečišti v rudé poušti. Kapka letěla směrem k udaným souřadnicím a míjela velké továrny s vysokými komíny, které chrlily do atmosféry vysoké sloupy různobarevných kouřů.
„No ty vole, Šéfe, tady máme stavět varnu?“ vstoupil na můstek Pong.
„Vypadá to tak,“ pokusil vygenerovat úsměv Blázen a nebyl si vůbec jistý.
Doletěli nad uvedené souřadnice, které byly přesně v místě menšího kráteru, na jehož jednom svahu byla stavba až k vrcholu.
Kokot zamířil nad křížem označené místo přistání a začal pomalu klesat.
„Mozky. Mozky, mozky. Mozky, mozky.“
„Mozký,“ odpověděl Kokot.
„Prý se nemáme čeho bát, kráter je dekontaminován a chrání nás silové pole. Jsme očekáváni,“ přeložil Kokot zprávu.
„Zkontrolujte ještě senzory,“ řekl Blázen.
„Kapitáne, okolí vypadá skutečně čistý, žádná radiace,“ ohlásil Karlos.
„Dobře, můžeme se tedy pustit do práce. Kokote, jdi pro Mozečka a Mazlíčka.“
Všichni se setkali v nákladním prostoru, když se otevíraly vrata. Venku již postával Mozek, Játro a Střevo.
„Mozky. Mozky!“ snažil se Mozek vyjádřit pohyby radost.
„Možky,“ odpověděl Kokot a vedl za ruku Mozečka.
„Mozky. Mozky?“ byl vidět na tvářích nemrtvých údiv.
„Možký, možký,“ řekl Mozeček.
„Mozky, mozky. Mozky?“
„Možký. Možký. Možký, možký.“
„Mozky. Mozky, mozky!?“ zajásal Mozek.
„Co to kurva melou?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, vidíte sám. Veliké vzájemné překvapení. Já posledně slíbil, že jim někoho představím. Oni se prostě museli setkat.“
„No a co to melou?“ vstoupil do rozhovoru Pong.
„Nic důležitého, seznamují se a zkouší, jak moc si rozumí.“
„Rozumí si asi dobře, ale já jim kurva nerozumím. Nešlo by něco udělat s tím překladačem?“ odsekl Pong a bylo vidět, že není rád ve společnosti nemrtvých, kterým nerozuměl.
„Serem na to, vykládat,“ zavelel Blázen a podíval se po Kokotovi. Ten pochopil, ujal se řízení antigravitační plošiny a postupně vyložil celý náklad.
Kapitán Blázen seděl v nejvyšším místě na vrcholu kráteru a s jointem v ústech pozoroval zdevastovanou krajinu, jejíž radiací spálené lány se nesly až k dalekému obzoru, kterému dominovaly gigantické komíny s barevným kouřem, které viděli během letu.
Zpustošená krajina bez špetky života nebyla místem k životu, které by si přál. Z dumání ho vyrušil Mozek.
„Mozky, mozky, mozky. Mozky, mozky.“
„Co to říkáš chlape?“ povzdechl Blázen a zařval přes celou místnost.
„Kokotééééé!“
„Můj vůdce, co se děje?“ přiběhl Kokot bez zadýchání.
„Potřebuju tlumočit, něco mi říká a já mu nerozumím.“
„Mozky. Možky.“
„Mozky, mozky, mozky. Mozky, mozky.“
„Můj vůdce, Mozek vám chce ukázat místo, kde postaví fabriku.“
„Tak ať se pochlubí, nevidím problém.“
„Budeme muset jít ven.“
„Aha,“ díval se Blázen po Kokotovi a čekal nějakou spásnou myšlenku, která nepřicházela.
„Co mi zbejvá, tak jen ze slušnosti,“ dodal s jistou obavou v očích se podíval po Mozkovi.
„Mozky,“ řekl Mozek.
„Prý se nemáte čeho bát, dostaneme protiradiační obleky,“ přeložil Kokot odpověď.
Blázen pro jistotu zavolal Ponga, se kterým se setkal v přechodové místnosti. Ochranné obleky seděly přesně a nebránily v pohybu, ale vypadali v nich poněkud zábavně. Dalo by se říci, že připomínali splasklé staré pomeranče.
„Šéfe, v tomhle se mi bude blbě zabíjet, kdyby došlo na věc.“
„Koho bys tady chtěl zabíjet, ty vole,“ zasmál se Blázen, típl joint a nasadil oranžovou helmu se širokým průzorem.
„Mozky,“ zahlásil Mozek.
„Máme jít za ním,“ řekl Kokot z obleku a rozhlédl se po přátelích.
Prošli úzkými dveřmi, které se za nimi se syčením zavřely a Mozek otevřel druhé dveře. Přes obleky ucítili závan větru, který vehnal dovnitř zrnka písku. Geigerův počítač začal řvát na plné koule, tak ho Kokot hodil na zem a rozšlápl.
„Můj vůdce, obleky nás ochrání, akorát tenhle čínský šmejd není zvyklý na pořádné dávky radiace. Připomeňte mi, že od nich musíme nakoupit i nějaký přístroje a skafandry. Vypadají, že jsou velmi vychytanou technologii.“
Blázen nic neříkal a jen se rozkoukával po okolí, protože z druhé strany to byl velmi exkluzivní zážitek, mít takhle možnost procházet se po naprosto zničený planetě. Místo, kde se ocitli, by se dalo popsat jako radioaktivní zahrada. Mozek byl obzvláště hrdý na zbytky stromů.
„Mozky, mozky.“
„Můj vůdce, toto jsou poslední zbytky stromů, které zde kdysi rostly. Našli je při stavbě zpracovatelských továren.“
„Mozky.“
