Vesmírní dýleři - 17. Země nemrtvých
Trvalo jenom několik minut, než hosté pochopili, že je u baru spousta zbytečně nevyužitého místa a zaplnili volná místa. Chvíli vládlo ještě trapné ticho, ale Urghy sexy postava a zvědavost spolu s vypitým alkoholem postupně rozvázala jazyk a počala klasická obchodní ožíračka. Všechny hosty však spojovalo jedno, zájem o radioaktivní materiály všeho druhu.
Blázen získal několik zajímavých kontaktů a celkem spokojeně si hověl s ostatními v pohodlných sedačkách malého salonku.
Stůl byl tradičně plný omamných látek a jedů, jídla a pití všech chutí a účinků. Vychutnávali si klidu, protože po úvodních seznamovačkách o ně rychle opadl zájem a přítomná společnost se zase věnovala sama sobě.
Mozeček našel několik nových přátel a pod pečlivým dohledem Kokotovým se věnoval rozprávění.
„Kokote, rozumíš jim?“
„Ano, Pongu. Zrovna vypráví o svém zrození a co jsme spolu prožili.“
„Hele, a nevykecá jim nějaký tajný informace?“
„Já ho ohlídám, neboj šikmoočko,“ zavlnil Kokot knírkem.
Zábava probíhala ve standardních mezích a až někdy k ránu si Pong všiml něčeho, jenž zaujalo jeho bystrou pozornost.
„Plecháči, stáhni sem Mozečka,“ řekl rychle Kokotovi.
„Co se děje?“
„Já nevím, ale chci vás mít všechny pohromadě,“ odpověděl a Kokot zavolal Mozečka zpět.
„Pongu, co se děje?“ všiml si Blázen, že se něco stalo.
„Šéfe, jenom mám pocit, že se za sloupy příliš pravidelně rozestavují chlápci.“
„Pongu, myslíš…?“
„Šéfe, já nemyslím, já vím,“ řekl Pong a ukázal na muže tetovaného v obličeji, s dlouhými nečesanými vlasy a v odrbané koženici, který držel ruku nad hlavou a v ní měl mohutnou zbraň.
„A doprdele, zrovna sem se chtěl jít vysrat,“ hlesl Jack a mocně upil z láhve.
„Dokážeš nás dostat ven?“ zeptala se Urgha.
„To víš že jo, kočičko. Prošel jsem si to tady a je tu zadní východ. Snad nebude moc hlídanej.“
„Veď nás hrdino,“ odpověděla a usmála se.
„Jo, veď nás hrdino. A fofrem,“ dodal Blázen a zvedal se.
Pong srovnal partičku a vedl je mezi stíny do zadní části. Na první chabý odpor narazil u dveří do soukromé části, ale ten velice rychle a tiše vyřešil svými meči. Proklouzli dveřmi a proplížili se chodbou. Někde v půlce se jim podařilo vyslechnout kus rozhovoru o nějakém sajrajtu, který není připraven tam, kde měl být. Neměli však čas čekat na jeho konec a jediná jistota byla, že sou zase v průseru.
Vyběhli rychle ven a Pong pozabíjel strážce, kteří naprosto nečekali útok.
„Musíme do bezpečí lodě,“ řekl Blázen a všichni souhlasili. Všude dobře doma nejlíp. Rozeběhli se k přistávacím plochám a mysleli si, že všechno bude v nejlepším pořádku. Nestalo se tak, protože věci se podělaly ještě víc.
Ozvaly se mohutné exploze a kus ochranné zdi se zřítil v dýmu a ohni k zemi. Všechno zahalil prach, ve kterém se ozývaly zmatené výkřiky. Po nějaké chvíli se začal prach usazovat a Pong se rozhlížel po okolí.
„Co to kurva…?“ stačil říct, když odněkud přiletěla velká kovová síť a lapila zmátořené postavy. Tma. Rány, tupé údery, rotace a zase rány. Pak se objevilo světlo.
„Moskí, moskí, moskí. Mosk… Nebojte se, nejste radioaktivní a před zářením jsme chráněni,“ promluvila figura s velmi mrtvým výrazem. „Jmenuji se Kost.“ Překládal simultánně Kokot.
„Co to kurva mělo znamenat?“ dokončil Pong myšlenku, kterou načal před tím než zhaslo světlo.
„Zbraně jsme vám sebrali a ta pěkná loď v podobě kapky je předpokládám vaše?“ řekla Kost.
„Jo, co je s ní? A kde je kurva moje hulení?“ zeptal se Blázen, který se sebral z podlahy, rozhlížel se a prohmatával kapsy.
„Všechno jsme zabavili a chceme i tu loď. Nemůžeme se dostat dovnitř.“
„Hele, ty jedna otrhaná kundo. Tím, že ste mi šáhli na hulení, ste si neuvěřitelně posrali život. A k čemu kurva chcete naši loď?“ nasraně promluvil Kapitán.
„Život už máme posranej, protože sme dávno všichni mrtví. A loď chceme zabavit ve prospěch nás všech,“ řekla Kost.
„Jak kurva ve prospěch nás všech? Co to je za zkurvenej nesmysl, to je moje zkurvená loď,“ rozčiloval se Blázen a hrozně rád by si zapálil a vysral.
„Kde je Mozeček?“ ozval se Kokotův hlas.
„No jo, není tady,“ potvrdila Urgha nepřítomnost Mozečka.
„Nemrtvého, který byl s vámi, právě vyslýcháme.“
„Proč je podroben výslechu?“ optal se Kokot, který začínal být viditelně nervózní.
„Jestli nebyl týrán a zneužit k otrocké práci,“ odpověděla Kost a přísně se podívala svým mrtvým, vysušeným obličejem po zajatcích v místnosti.
„Sorry, ale musím se vysrat,“ řekl Pong a poodešel jak nejdále mohl. Dřepl si, nadzvedl konec oděvu, aby ho neznečistil a počal sráti. Poprděl a viditelně se mu ulevilo.
„Konečně sem se vysral a můžu to ukončit,“ konstatoval a velmi zvláštně se podíval po posádce, která si musela zacpat nosy.
„Šéfe, znáte to přísloví vo tom, že z hovna bič neupletete?“
„Pongu znám. Co je s ním?“
„Šéfe, opravdu platí, z hovna bič neupletu. Ale, můžu něco jinýho…,“ rozesmál se a v jeho ruce se objevil teleskopický obušek, jemuž z konce vyjela čepel. Než stačil kdokoliv zareagovat, přiskočil ke Kosti a oddělil nohy od trupu v kyčelních kloubech.
„Chirurgická přesnost,“ konstatoval Jack.
„Šéfe, vymrdáme s ní a vyndáme mozek z hlavy,“ stál nad překvapeným trupem Pong a vypadal fakt spokojeně. Rozesmál se.
„Není nad to, se dobře vysrat.“
Kokot vzal trup Kosti do rukou a díval se do cvakajících čelistí.
„To si dámo nečekala?“
„Nemůžete mě zabít,“ odpověděla.
„Proč bychom tě nemohli zabít?“ zeptal se Blázen.
„Protože byste všichni rychle zemřeli. Potřebujete mě živou.“
Blázen se zasmál.
„Najednou a živou. Vždyť jsi mrtvá.“
„Ano, trošku absurdní, ale beze mne se odtud nedostanete.“
„Víš co, konec řečí. Já chci zpět svý hulení. Teďka nám řekneš, jak se dostanem ke svým věcem a pak si půjdeme pro Mozečka,“ zarazil další debatu Blázen a doufal, že Kost nebude dělat problémy.
Chvíli přemýšlela, až nakonec prozradila, že hulení a zbraně jsou vedle o pár dveří dál ve skladu a Mozeček na konci chodby.
Pong vyhlédl ze dveří, ujistil se, že je v ní jen málo Nemrtvých a rychle odvedl svoji práci. V tichosti jednoho po druhém zbavil trápení přesným zásahem do hlavy a když se ujistil, že chodba je vyčištěná, počkal už dveří skladu, než se k němu přidá zbytek ostatních.
V tichosti přicupitali podél stěny jak v animované grotesce a Pong vstoupil do skladiště. Nikdo v něm nebyl, asi nepředpokládali, že by se mohlo stát něco nečekaného, z čehož měl Blázen radost, protože sebevědomý nepřítel je mrtvý nepřítel. I v případě, že již je mrtvý.
Opětovně se vyzbrojili a Blázen ubalil joint, který zapálil a ulevil si od napětí.
„Šéfe, musíme jít dál.“
„Však jo, jdeme pro Mozečka. Dokouřím cestou.“
„Šéfe…“
„Pongu, je mi u prdele, že bude cejtit smrad, já se chci zhulit.“
„Šéfe…? Co mám s váma dělat,“ povzdechl Pong a vyšel do chodby.
„Nevím, čeho chcete dosáhnout, ale nebudete to mít snadný,“ promluvila Kost.
„Chci Mozečka a dostat se zpět do svý lodi,“ odsekl Blázen a měl chuť vrazit nůž do její hlavy.
Kost zmlkla, vyschlý mozek pochopil jednoduchost plánu, který musí vyjít i kdyby nechtěla, protože autor má všechno promyšlený.
Blázen pustil Kost z hlavy, už byla potřeba jen jako rukojmí, aby případní Nemrtví, na který by narazili, příliš neřvali a Pong získal čas je pozabíjet. Nyní se zbraněmi v rukou cítili silný pocit bezpečí.
Dorazili ke dveřím, za kterými měl být Mozeček. Pong je otevřel, Karlos dovnitř vtrhl a pouze několik tichých pšouků tlumiče prozradilo výstřely jeho automatické zbraně. Většina osazenstva nestihla zareagovat a lehla k zemi s dírami v hlavě. Ti, jenž byli dostatečně rychlí, se nevyhnuli Pongovým mečům a jeho touze zabíjet.
